UKÁZKA Z TEXTU:

VĚDOMÍ

Vědomí představuje nejvýznamnější složku lidské bytosti, která odlišuje člověka od říše živočišné, rostlinné i nerostné. Navíc vytváří vztah člověka k vnějšímu světu, umožňuje poznání vnějšího a vnitřního světa i celou škálu nejrůznějších aktivit. Přes obrovský význam vědomí v lidském životě mu většina dnešního lidstva věnuje jen malou pozornost, převážně je považuje za něco samozřejmého a jeho schopností využívá hlavně směrem k vnějšímu světu.

Má-li však mít lidský život odpovídající kvalitu, je třeba znát jeho řídící složku, kterou vědomí bezesporu je. Lidé sytí svoji paměť obrovským množstvím informací, ale velice málo znají podstatu a zákonitosti vlastního vědomí. V tomto smyslu je dobré si připomínat starověký imperativ: Poznej sám sebe! Toto poznání se týká především vědomí, o jehož funkcích ví dnešní průměrný člověk velice málo. Podobá se tak dispečerovi letištního provozu, jenž zná přístroje potřebné ke své práci pouze povrchně. Některé jejich funkce jsou mu zcela neznámé a jiné v určitých situacích nedokáže plně ovládat. Taková činnost by jistě představovala velká bezpečnostní i provozní rizika a dispečer by nevzbuzoval příliš velkou důvěru.

Neznalost „řídících mechanismů“ vlastního vědomí obdobně představuje určitá rizika pro lidský život. Vědomí je zatěžováno stále většími nároky a požadavky, účinný návod k jeho používání však lidé nemají k dispozici. Přitom by něco takového mělo být v odpovídající podobě předkládáno již žákům základní školy, neboť nároky na ně jsou nemalé, stále se stupňují a informací o možnosti efektivně ovládat a využívat vlastní vědomí je naprostý nedostatek. I zde lze spatřovat jednu z příčin, proč přibývá lidí duševně labilních, neurotiků i duševních chorob. Jen v České republice vyhledá podle statistik pomoc psychiatra ročně na 500 000 lidí. Kolik jich své potíže řeší jiným způsobem, statistiky pochopitelně neuvádějí.

Všeobecně lze konstatovat, že uvedené potíže se řeší většinou až v okamžicích, kdy jsou neúnosné. Preventivní péče je v tomto směru naprosto nedostatečná. Prevenci přitom nelze chápat jako běžné medicínské postupy tohoto druhu. Prevencí je zde především vyšší míra sebepoznání, která jako jediná umožní pochopit a regulovat funkce vlastního vědomí.

Služby, které v této oblasti poskytuje současná psychologie, nejsou dostačující z několika důvodů. V prvé řadě totiž nevychází z dostatečně hluboké znalosti lidské bytosti. Některé úrovně vědomí nejsou akceptovány a to dokonce ani ty nejdůležitější. Velmi často se vychází pouze z teoretických předpokladů a hypotéz, které nemívají příliš dlouhou životnost a jsou nahrazovány novými, odlišnými. Nedostatečná míra sebepoznání a sebeovládání představuje další handicap mnohých terapeutů. Mnohdy se přehlíží také skutečnost, že efektivní pomoc druhému člověku může být poskytována pouze na základě dosažení určitého stupně vlastní vnitřní zralosti, kterou nemohou nahradit žádné teoretické studie.

V uvedeném výčtu by bylo možno ještě dlouho pokračovat, to však není záměrem této publikace. Jedná se pouze o stručné konstatování současného stavu, který by měl být dalším důvodem k větší individuální snaze o hlubší sebepoznávání.

V otázce sebepoznání lze spatřovat několik hlavních aspektů. V prvé řadě se jedná o schopnost pozorovat vlastní stav vědomí, zejména projevy myšlenek a emocí. Dále se jedná o pochopení vnitřních mechanismů a zákonitostí, které tyto jevy řídí. Z toho pak vyplývá i možnost uvedené stavy žádoucím způsobem regulovat a ovládat. V neposlední řadě je třeba také hledat zdroj, původ a podstatu vlastního vědomí i všech mentálních a psychických projevů.

Je až s podivem, že v dnešní době, charakteristické hledáním zákonů kosmu i mikrosvěta, je velice malá pozornost věnována zákonitostem vnitřního světa, světa myšlenek a emocí. Tak jako ve všech jiných oblastech platí odpovídající zákony, samozřejmě i tyto sféry jsou řízeny jistými zákonitostmi. Lidé jim však věnují minimální pozornost, někteří je považují jen za doménu náhody či působení jakýchsi chimérických, neuchopitelných jevů, jako jsou myšlenky. Myšlenka je však na počátku všech lidských aktivit a je jakýmsi neviditelným semenem, z něhož povstává celý lidský svět.

S otázkou sebepoznání je zároveň spojen významný problém lidského života, jímž je schopnost poznávat vnější i vnitřní svět a míra pravdivosti tohoto poznávání. V dnešní západní kultuře převažuje orientace na poznávání světa vnějšího, spojená s intenzivním využíváním vědecko-technických prostředků. Pro stanovení míry pravdivosti takto získaných poznatků se užívají různá kritéria. Nejdůležitější kritérium je však opomíjeno. Je jím znalost odpovědi na základní otázky – Kdo jsem já, co je moje vědomí? Pokud neznáme odpověď, můžeme jen těžko tvrdit, že jakékoli naše poznatky jsou pravdivé a vztahují se ke skutečnosti. Na situaci nic nemění ani perfektně vybavené laboratoře, stále výkonnější počítače, větší teleskopy a stále nákladnější zařízení. Tak jen posouváme hranice rozlišení vnějších jevů, což ještě neznamená poznání skutečnosti jako takové.

Budeme-li se vážně zabývat hledáním odpovědi na otázku, čím je vlastně naše vědomí, měli bychom si uvědomit, že celý problém má dvě roviny. Na jedné straně stojí teoretické vědomosti, které lze získat z venku, na straně druhé pak praktické poznatky, k nimž lze dospět pouze na základě vlastních zkušeností. Těžiště celé snahy leží v praktické rovině, neboť tak, jako za nás nemůže nikdo druhý jíst nebo dýchat, nemůže za nás nikdo myslet či cítit. Ze stejného důvodu musíme i my sami pozorovat, poznávat a ovládat jevy ve vlastním vnitřním světě.

Celou historii prolínají snahy o odhalení záhady lidského vědomí. Vznikla i řada systémů, poskytujících rady, metody či techniky vedoucí k uvedenému cíli. Jedná se například o cestu jógy (není-li redukována na pouhou tělesnou aktivitu), buddhismu, taoismu i některé další, jejichž hlavním cílem je poznání sebe sama. V této souvislosti je však třeba upozornit na řadu pseudoduchovních směrů vznikajících v současné době, které nerespektují duchovní zákony a místo sebepoznání končí ve slepých uličkách klamu a nebezpečných manipulací.

Lidské vědomí nepředstavuje jednolitou oblast, ale vykazuje vnitřní strukturu, kterou lze charakterizovat jako určité stupně či sféry. Indové používají často jako přirovnání slupky cibule, což není sice zcela přesné, ale upozorňuje to na existenci jistých vrstev vědomí. Jako základní lze použít rozdělení na tři oblasti či stupně. Jedná se o podvědomí, vědomí a nadvědomí. Dnešní člověk zná především oblast vědomí, jež bývá často označováno za bdělé vědomí. Toto označení lze sice přijmout jako odlišení od stavu spánku, k bdělosti jako takové má však, bohužel, často daleko. V Indii se místo tohoto termínu užívá označení přerušované vědomí, což je vzhledem k jeho kvalitě jistě výstižnější. Slovo bdělost by totiž mělo značit, že člověk si je všeho vědom. To je vzhledem k nedostatečné koncentraci, ke stálému odbíhání mysli do minulosti či budoucnosti, nezvládnutí nežádoucích obsahů i ke stavům čistě chaotickým mnohdy předpoklad až iluzorní. Pro tento druh vědomí je tedy možno užívat názvu denní vědomí, což odpovídá jeho známým projevům.

Označení podvědomí a nadvědomí navozují představu o uspořádání, v němž denní vědomí zaujímá střední příčku. Tato rozšířená představa však neodpovídá skutečnosti. V prvé řadě nelze na úrovně vědomí aplikovat běžné geometrické představy. Za druhé je uspořádání úrovní vědomí takové, že z oblasti denního vědomí lze proniknout k nadvědomí právě přes oblast podvědomou.

Všechny tři oblasti jsou propojeny a navzájem se ovlivňují. Impulsy z jedné oblasti mohou za určitých okolností pronikat do druhé a vyvolávat zde odpovídající reakce. Neznalost těchto principů je příčinou, proč je život dnešního člověka označován z duchovního hlediska za život v nevědomosti, i když disponuje nesmírným množstvím vnějších informací.

Záměrem této publikace je poskytnutí základní orientace v oblasti lidského vědomí a zároveň možnosti k praktickému využití uvedených principů ve všech úrovních vědomí.

Jak již bylo uvedeno, jednotlivé oblasti se navzájem ovlivňují a prolínají. Z toho důvodu dochází v určité míře i k prolínání textu jednotlivých kapitol, věnovaných základním oblastem vědomí.