ČLOVĚK A NEKONEČNO

 

V. S. Johanes

 

OBSAH:

 

UKÁZKA Z TEXTU:

 

Nekonečná proč

 

   Náš život je jako zašifrovaná zpráva, jejíž smysl odhalujeme ztěžka kousek po kousku celý tento život i životy příští. Žádná pravda, ke které dospějeme, není konečná. Stále jsme těhotní tušením nějaké pravdy další.

   Vplouváme do tajemství těch nekonečných „proč?“, která znepokojují nás všechny.

   Na jedné straně víra, na druhém pólu vědění, a mezi tím naše existence, která možná zazáří plamenem poznání nového vědomí v té nadčlověčí sféře tušené a skoro vědomé, ale nevyslovené, silové, pociťované, ale neprojevené.

   Všichni to zcela bezpečně skoro víme, cítíme to až do morku kostí, jen slova nám pro to scházejí…

 

 

Životní styl

 

   Když mi někdo říká, že Bůh není, říkám si v duchu: „Chudáku, člověče nešťastná…“

   Všechno je v rovnováze. Světlo života i tma zmaru. Démoni chtění se rodí přímo z nás. Není přec nutné šlapat po druhých a cpát se do popředí, nechat se ničit penězi a sám ničit ty druhé spoluběžce…

   Jsme štvanci chtění, touhy vlastnit, mít něco, co nemají druzí. Opájíme se hračičkami, televizí ubíjíme čas, a ta nečinnost tvůrčí nás pomalu ničí. Westerny, krváky, slaďáky z Hollywoodu z nás dělají pomalu, ale jistě, nemyslící blbce. Degradují nás a deformují ti vychytralí finančníci, myslící jen na svůj prospěch za každou cenu. Hrob si tím chystají předčasně sami.

   Zajímá nás stále jenom vnějšek. A svět má pro nás připravenou celou paletu lákadel. Od prsatých manekýn, přes dovolenou u moře, auťáky, hifi věže, až k snění o zasněžených horách tam někde v dálce za obzorem.

   Studené katolické kostely přecpané svatými v nejrůznějším provedení, strohost evangelických modliteben ztratily pro většinu lidí přitažlivost. Televize vede o několik kol.

   Jsme zahlcováni křiklavou reklamou a otupěli jsme, potřebujeme větší, dráždivější senzace. Evropská náboženství pro většinu lidí vyčichla, voní spíš naftalínem šatů našich babiček než potem života. Začíná vést zvědavost, tajuplnost, alchymie, magie, záhadnosti ne tady u nás, ale co nejdál. V Orientu. Indie, Nepál, Tibet, to bude to jediné pravé ořechové. Zapomínají, že tohle všechno mají v sobě a že nemusí udělat ani krok pro to, aby ten poklad ze všech pokladů největší našli v chrámu sama sebe. Že to nejkrásnější dobrodružství, a to dobrodružství poznání, mají blíž než na dosah ruky. Jen do sebe, jen do sebe vede naše cesta cest…

 

 

Tvoření

 

   Každá dokonalá věc, i taková matematika, fyzika, chemie, má svoji poezii. I v tom nejjednodušším i nejsložitějším vzorci slyší člověk šumot křídel anděla zvěstování, hudbu sfér, niternou radost, tichý jásot z přiblížení se k samotnému jasu božímu, z dotyku k svrchovanému řádu všeho dění, k zákonitostem života, k vnitřní logice souvislostí.

   Snad se nikdy nedovíme, co je tím knoflíkem od zdviže, tím spouštěčem všech změn zdánlivě zmatených, a přece přesně cílených. Problém, který je schopen vyřešit jen člověk naladěný na věc, kterou touží vyřešit, a je živým spojením šípu otázky s terčem odpovědi…

   Že je to pouhé pomalované plátno? Neživý předmět kryjící kousek zdi? Omyl!!! Obraz je živou bytostí, dítě, které porodník-malíř přivedl na svět. Ne jenom ze své vůle, ale z příkazu Nejvyššího. Porod je u konce a malíř-porodník nemusí ani své děťátko plácnout, aby nabralo dech a začalo vítězně křičet a žít. To už se malíře netýká, ten jen si sedne, je zticha, vypne a děkuje, že mu dovoleno bylo z ničeho udělat něco, co je schopno samo dál, věčně žít…

   Pane všech nešťastníků, kteří se dali na výtvarnou dráhu. Všech řemeslníků i fušerů i lidí s Tvým přímým vedením, Pane celé té bandy, kterou jsi infikoval tím nutkáním tvůrčím a zneklidnil hladinu jejich existencí tlakem se projevit, něco říct štětcem, perem, barvou, změnou tvaru nějaké hmoty, hlíny, kamene či dřeva.

   Všichni my šťastní-nešťastní, věčně nespokojení se sebou a se svou prací, stále jen klopýtáme, poslouchajíce Tvé neslyšné povely, stále se spoléháme na to, že vedeš důsledně každý náš krok.

   Jsme tiší, nejtišší z tichých, plně soustředění na Tvé impulzy, které dáváš našim vnitřním očím a dovoluješ, aby se naše ruce zaměnily v nástroje Tvé vůle svaté. Naše jména píšeme jen tak ze zvyku na hotová díla, jejichž autorem jsi přece zase jenom Ty. Tak odpusť podvodníkům… děkují, že jim dovoleno bylo z ničeho udělat něco, co je schopno samo dál, věčně žít…

   Ne všechny obrazy nás osloví, kolem většiny přecházíme lhostejně, tak jako turisti otupělí množstvím viděného. Ale jsou i obrazy takové, které nás ohromí, oněmí, před kterými zůstáváme jenom stát s pokorou a úctou, fascinováni úderem síly krásy, kterou tiše vyzařují, tak, jak k nám promlouvá nekonečno – Bůh…

   Obraz žije, obraz mluví, zpívá, dýchá, vysílá proudy energie do něj vložené, která se obnovuje obdivem a rozkoší diváka, z něhož jeho světlo nadšením přímo teče a obraz nabíjí jak leydenskou láhev.

   Stačí jen vzít do ruky štětec, a už se ve mně ozve melodie, znělka, kterou se na svět hlásí obraz. Zatím jenom jako stín, základní rozvržení ploch, jako píseň mámivá, polozapomenutá, kterou nám zpívala naše maminka v době, kdy jsme byli ještě v jejím bříšku. Jsme živou součástí zázraku, stále se opakujícího až z temných hloubek času, když pračlověk našel kus kamene, který mu připomínal ženu, a on tu podobu jen tak trochu dotáhnul až k té formě, že ji v tom kameni viděli i jiní.

   Je kus rozkoše v tom víření představ, v tom tanci dervišů zmámených tancem, vibrací nekonečna i nuly, kdy se člověk na chvíli cítí jako král a je schopen obětovat všechno za chvíli mámivého štěstí, kdy domaloval, dosekal, dokončil své dílo. Utahaný jako pes, ale s pocitem, že nežije marně a zbytečně, se vrací nazpět ze silového světa snů, představ a vizí do obyčejna dne.

 

 

Posvátný tanec

 

   V rituálu nebytí, schvácen přívalem rozkoše, která je už skoro bolestí, až slastnou, se tavím a taju jako jarní sníh, tak dlouho, až nejsem. Šílenství svatých mě sežehlo bleskem a uchvátilo, přeměnilo v plamen. Způsobilo, že jsem začal svítit jako žárovka, když ji oživí proud.

   Tančím a jásám nehlučně a beze slova. Křepčím ve svatém tanci jak derviši tančící v kruhu, i když se přitom nehýbám vůbec z místa. Jsem tancem sám, jsem jeho písní beze slov, jsem radostí svatou, protože je němá, jsem esencí života, zázrakem kruhu a jeho středu, ničeho a všeho tvorby nekonečné, věčné, boží, svaté.

   Svatá pošahanosti, zázraku vyklouznutí z těla, zázraku mísení vědomí člověka s vševědomím Božím, slastné rozpouštění se do moře Jasu Božího. Buď pozdraveno!

   Buď velebena slavnosti otevírání studánek v pouštích našich srdcí, buď radostí věčnou slavnosti sněženek, zázraku jara duše, který věčně trváš, zázraku extáze rozplynutí se v Jase, zážehu záblesku Tvé přítomnosti svaté, který v okamžiku věčnost vytváříš.

   Zázračný rytme věčnosti, který jsi infikoval mé omezení v prostoru a čase a učinil mě věčným. Osvobozen od pasti svého těla, křičím a jásám mlčky, přeplněn, schvácen, sežehnut Tvým Světlem, stávám se synem Světla hodným toho jména.