HLEDAČI PRAVDY

 

M. Mihulová – M. Svoboda

 

 

 

OBSAH:

 

 

 

 

UKÁZKA Z TEXTU:

 

SVÁMI ŠIVANANDA

 

ŽIVOT

 

   Roku 1887 se v Indii narodil chlapec, jenž se v pozdějších letech stal známý v duchovní oblasti jako Svámi Šivananda (původním jménem Kuppusvami). Nejprve však dle přání rodičů absolvoval fakultu medicíny, kde byl mezi studenty i profesory velmi oblíben pro svoji laskavou povahu. Jako student byl ukázněný a všestranně úspěšný (včetně sportu, kde využíval svoji neobyčejně velikou a silnou postavu).

   Je zajímavé, že ve svém deníku ze studentských let si vedle běžných událostí, zkoušek a povinností zaznamenával i vlastní prohřešky, např. proti zásadě pravdomluvnosti, neubližování apod. Tento způsob doporučoval později i zájemcům o integrální jógu, jak nazýval svoji cestu za poznáním (stejně jako Šrí Aurobindo).

   Když po absolvování studia získal lékařský diplom, měl již svými rodiči pečlivě připravenou dráhu úspěšného lékaře. Respektoval i přání rodičů, kteří jej podle tehdejšího indického zvyku oženili (již jako mladého hocha) se zcela neznámou dívkou, aniž by ji před tím vůbec viděl.

 

   Jako velký, pohledný a ušlechtilý člověk získal ve svém povolání brzy značný úspěch, který mu přinesl i nemalé jmění. Měšťácká idyla však neuspokojovala jeho nitro a rozhodl se k zásadnímu kroku. Výchovu syna i správu jmění předal do rukou manželky, opustil výnosnou praxi a sám odešel do nejubožejšího kouta Indie – do pralesů Malaja, kde žili domorodci ve zcela primitivních podmínkách. Spolu s ním se tohoto kroku odvážil pouze jeden jeho sluha a kuchař v jedné osobě, jenž se později stal jeho žákem a zaznamenal řadu podrobností že života v malajaských pralesích.

   Uprostřed pralesů byl odvážný lékař ve všech svých životních potřebách zcela odkázán na domorodce. Ti stejně nemohli zaplatit ošetřování a léky jinak než lesními plody, produkty svých malých políček či drobnými službami. Tehdejší vláda, těžce hledající lékaře pro podobné oblasti, mu alespoň poskytovala léky a vyplácela jistou finanční částku.

   V primitivních podmínkách využíval často mladý lékař své síly a atletické postavy k tomu, aby mnoho kilometrů přenášel nemocné na vlastních zádech (dle svědectví jeho sluhy bylo takových případů na stovky). Zraněné či postižené infekčními chorobami (zvláště cholerou) pak ošetřoval ve stanu, zřízeném pro tento účel. Strastiplnou službu a nejsvízelnější životní podmínky dokázal sám navíc využít jako prostředku k překonání vlastního egoismu. Po vyčerpávající celodenní práci pokračoval ještě po nocích psaním článků do lékařského časopisu, jenž sám kdysi založil. Snažil se touto cestou především seznamovat široké vrstvy s hygienickými zásadami a upozorňovat na zlozvyky, poškozující lidské zdraví.

   Na základě zkušeností získaných v malajaských pralesích doporučoval později Šivananda svým žákům stálou práci (ovšem s postojem „nečinitele“), motivovanou láskou ke všemu stvoření. Práci bez očekávání osobního prospěchu, oddanost, důvěru a odpoutanost považoval totiž za nejlepší prostředek k eliminaci sobectví.

   Svízelný život naplněný obětavou činností pomohl dovršit vnitřní přerod mladého lékaře. Učinil další životní rozhodnutí. Veškerý svůj majetek zanechal manželce k dokončení výchovy syna. To, co měl u sebe, rozdal domorodcům a jako bezejmenný žebrák se probíjel celou Indií do míst, kam jej vedla nutkavá vnitřní touha. Cílem jeho předlouhého a namáhavého putování byl vznešený Himálaj.

   Potřebnou potravu si cestou vyžebral, pokud však mohl, pracoval nebo pomáhal, kde bylo třeba. Zároveň také praktikoval jogínská cvičení a meditace. Železné zdraví a nevšední vytrvalost mu pomohly překonat veškeré obtíže náročné cesty.

   Původně zamýšlel dojít až do srdce tibetských velehor k posvátnému Kailasu. Když však dorazil do Rišikéše v podhůří Himálaje, setkal se zde na březích Gangu s pokročilými jogíny a mudrci, mezi nimiž nalezl i svého gurua. Ten mu pomohl na cestě sebepoznání a zároveň doporučil, aby se v rámci svého povolání dál věnoval službě bližním. Šivananda tedy začal jako lékař poskytovat ošetření poutníkům, putujícím do proslulého Badrínáthu, i všem ostatním, kteří jeho pomoc potřebovali, a v Rišikéši již zůstal. Vedle této práce mu guru doporučil také zpívání posvátných zpěvů (pro jeho krásný hlas) a časem vzhledem k jeho nesmírné obětavosti i vedení vlastních žáků pod heslem: Služ, miluj, dávej, očišťuj se, medituj a realizuj svoji podstatu.

   Šivanandův vztah k lidem dostal i konkrétní podobu ve formě malé ošetřovny pro poutníky, se zaměřením především na oční onemocnění. Ošetřovna se postupně zvětšovala a časem změnila v menší nemocnici, pro jejíž praxi si Šivananda začal vychovávat z řad dobrovolníků spolupracovníky. Ti se zároveň stávali i jeho prvními žáky. Šivananda jim říkával: „Služba bližním očišťuje vaše srdce a činí z vás nádobu schopnou přijetí pravdy a lásky.“

   Mimo stálé pomocníky využíval Šivananda i služeb návštěvníků a ctitelů, kteří později hojně do Rišikéše přijížděli. Jednomu z nich, slovutnému učenci, radil: „Noste u sebe neustále utěrku a kdykoli uvidíte špinavou obuv, pěkně ji vyleštěte. Také zajděte do nemocničních sálů a vymývejte mísy pacientů. Tak očistíte své srdce, což by se vám pouhým studiem knih nepodařilo.“

   Po dvou letech byl Šivananda schopen z darů mecenášů, jichž stále přibývalo, postavit na březích Gangu i malý ašrám (školu jógy). Postupně byl rozšířen také o dílny a výrobnu léčiv dle principů ajurvédy. Naprostá většina zaměstnanců byla zároveň i jeho žáky. Později byla zřízena i moderní tiskárna, z níž se šířily Šivanandovy myšlenky ve formě časopisu, brožur a knih do celé Indie i řady dalších zemí.

   Zájem o Šivanandovu nauku postupně narůstal, přijížděli často i zájemci z Evropy či Ameriky, kteří byli upozorňováni na problematické rysy západního způsobu života, spočívajícího především v honbě za neustálým uspokojováním nejrůznějších žádostí.

   Přestože na sklonku života nebyl Šivananda zcela zdráv, věnoval se až do konce své pozemské pouti (v roce 1963) neustále vedení svých žáků, zodpovídání dotazů návštěvníků, práci v nemocnici, výrobně léčiv, tiskárně i ašrámu. Svým životem i prací byl ztělesněním nauky, kterou předával ostatním.

 

 

MYŠLENKY

 

Integrální jóga

Miluj, služ, medituj, realizuj Boha.

 

   Toto velice jednoduché vyjádření charakterizuje Šivanandovu cestu integrální jógy, která je spojením bhaktijógy (cesty lásky), karmajógy (cesty nesobecké činnosti neboli služby) a radžajógy (cesty poznání). Cílem všech tří cest je realizace Božského vědomí v člověku. Pro dnešní dobu je velice vhodné kombinovat metody a postoje doporučované bhakti, karma i radžajógou, neboť působení je intenzivnější a zároveň dochází k rovnoměrnému rozvíjení tří základních složek lidské bytosti – citu, inteligence i vůle. V tomto pojetí jógy se zároveň projevuje integrace duchovní oblasti se sférou světskou. Hodnoty získané na duchovní cestě se promítají přirozeně do jakékoli činnosti, a tak přispívají nejen ke zkvalitnění vnitřního světa, ale zároveň i vnějšího.

 

 

Átman

 

   Blaženost je základní přirozeností člověka. Vnitřní skutečností lidského bytí je jeho vnitřní božství. Vědomí toho však člověk ztratil, bylo zastřeno závojem nevědomosti a sklonem k zvířeckosti. Člověk se ve své nevědomosti ztotožňuje s tělem, myslí a smysly. Když tyto oblasti překročí, bude sjednocen s Brahma nebo Absolutnem, které je čisté Blaho.

   Brahma je nejplnější realita, nejdokonalejší vědomí. To je také nejvnitřnější Já všeho neboli Átman. Átman je společné vědomí všeho, co je. Zloděj, prostitutka, zametač, král, darebák, světec, všichni mají téhož společného Átmana.

   Pramen všeho života, pramenem všeho vědomí je Átman, to je nejvnitřnější Já. Tento Átman, nebo nejvyšší Duch, je vše překračující, nevyjádřitelný, od ničeho neodvoditelný, nemyslitelný, nepopsatelný, vždy plný míru, plný blaženosti.

   Cílem života je dosáhnout dokonalosti, nesmrtelnosti neboli Boha. Čím více se přiblížíme Pravdě, tím se stáváme šťastnějšími, protože základní přirozeností Pravdy je absolutní Blaho.

   Hledáme-li Absolutno, musíme být připraveni obětovat to nejdražší, co máme, a podstoupit všechny útrapy. Studujte filozofická díla jak chcete, pronášejte vznešené proslovy na svých cestách, zůstávejte v Himálajské jeskyni sto let, praktikujte pránajámu padesát let – nemůžete dosáhnout osvobození bez realizace jemné úrovně Já.

 

   Podstata lidské bytosti je Božská. Člověk však žije v hypnóze smyslů i vlastní mysli. Díky tomu je přesvědčen o své oddělenosti od Boha. Átman jako Božská jiskra však existuje v prazákladu jeho bytosti a čeká, až se člověk pokusí uvědomit jeho přítomnost pod nánosy nevědomosti. Jedině vědomým proniknutím do této úrovně dochází k poznání skutečného Já, odlišného od nižší osobnosti.

 

 

Mokša

 

   Mokša není dosáhnutí osvobození z aktuálního stavu zajetí, ale uskutečněním osvobození, které již existuje. Je to osvobození z falešné představy vědomí. Individuální duše se sama cítí být vázána v důsledku nevědomosti. Když je odstraněna poznáním Já falešná víra, která vznikla klamem, je uskutečněn stav mokša a to v tomto životě. Příčina klamu tkví v lidské touze. Touha vyvolává myšlenkové vlny, které zahalují skutečnou přirozenost Ducha, jenž je pln blaženosti. Když jsou překonány touhy a přání, zaplaví člověka vědomí absolutní skutečnosti.

 

   Lidé mají představu, že vývojem stále něco nového získávají a přidávají ke své dosavadní osobnosti. Nelze však nalévat nové víno do starých sudů. Proto je třeba duchovní vývoj směřující ke stavu mokša chápat jako odstranění vnitřních bariér, vytvořených nevědomým myšlením a jednáním. Jsou to např. různé návyky a zlozvyky, představy a tužby, připoutanost, sugesce přijaté výchovou i kontaktem s okolním světem, společenské konvence, charakterové vlastnosti atd., atd.. Lidská duše je těmito a dalšími vlivy doslova spoutána. V tomto smyslu je třeba skutečně dosáhnout stavu osvobození, jenž odhalí pravou podstatu lidské bytosti.

 

 

Intuice

 

   Intuice nechává splynout subjekt a objekt poznání spolu s procesem poznání v Jednotu. Samo intuitivní poznání je nejvyšší druh poznání. Smyslové poznání je poznáním zdánlivého vzhledu a ne pravdy.

   Bez vyvinuté intuice zůstává intelektuál nedokonalým. Intelekt nemá sílu, aby pronikl do vnitřní Pravdy. Intelekt vykonává svou funkci ve sféře duality, ale je bezmocný tam, kde tato sféra končí. Rozum je omezený nástroj, nemůže proniknout nekonečno. Zkoumat Nekonečno vědeckými pokusy je marné. Zde je jedinou vědeckou metodou intuice. Meditace vede k intuici. Meditace je klíčem k odhalení Pravdy.

 

   Rozumové poznání se ubírá cestou analýzy, cestou shromažďování a uspořádávání dílčích informací. Tuto metodu může člověk s úspěchem používat v mnoha světských oblastech, ale bezesporu má své hranice. Ty si uvědomili i někteří významní vědci, zabývající se např. otázkou vzniku a vývoje kosmu. Člověk je však obdařen další složkou – intuicí, která zprostředkovává poznatky zcela odlišným způsobem. Duchovní zrání lidské bytosti je procesem, v němž se mimo jiné probouzí a rozvíjí intuice. Ta postupně umožňuje člověku pronikat do záhad života, před nimiž zůstává rozum bezradně stát. Je však třeba zdůraznit, že schopnost intuitivního poznávání se rozvíjí pomalu, postupně a je třeba se naučit naslouchat jejím poselstvím. Hrozí zde totiž možnost záměny čisté intuice za nízké astrální vlivy, nekontrolované impulzy z podvědomí či další formy tzv. pseudointuice. Pouze vnitřní vyzrálost a čistota umožní, aby člověk dokázal cestou intuice získávat důležité informace o vnitřním i vnějším životě.

   Tato schopnost nesměřuje k otvírání věštíren a podobné činnosti, ale především k tomu, aby byl člověk ve svém životě schopen poznávat a přijímat duchovní vedení.

 

 

Meditace

 

   Meditace postupně nabízí věčné světlo a intuici. Mysl se stane průhlednou a čistou jako krystal. Touha po světských věcech slábne, až uvnitř zaniká. Začínají působit zákony na jiné úrovni. Meditace nás vede víc a více dovnitř od hrubého k jemnému, od jemného k jemnějšímu a od jemnějšího k nejjemnějšímu – nejvyššímu Duchu. Kdo proniká až za vědomí těla meditací na Nejvyššího, získává všeobecnou Milost. Všechny jeho tužby jsou uspokojeny.

   Meditace je jediná správná královská cesta k dosažení nesmrtelnosti a věčné blaženosti. Mír a blaženost nelze nalézt v knihách, chrámech nebo klášterech. Uskuteční se pouze poznáním Já.

   Proč čtete mnoho knih? To nepřináší užitek. Nejdůležitější knihu máte ve svém srdci. Otevřete stránky této nevyčerpatelné knihy, pramene vší moudrosti. Zavřete svoje oči, uklidněte svoje smysly. Utište svoji mysl. Umlčte vířící myšlenky. Nechť se vaše mysl přestane vlnit. Vnořte se hluboko do Átmana, neboli Já nejvyšší duše, Světla světel, Slunce sluncí. Vašim zrakům se odhalí veškeré poznání. Všechny pochybnosti zmizí. Všechny duševní útrapy se rozplynou. Všechny vášnivé debaty a prudké diskuse skončí. Zůstane sám mír a sebepoznání. Všechna jména a tvary se ztrácejí v meditaci. Nastává vědomí nekonečného prostoru. I ten pomine. Nastane stav prázdnoty. Náhle vás zaplaví osvícení – Nirvikalpasamadhi.

 

   Meditace je cestou, jak se postupně přenést nad oblast smyslů, emocí, myšlenek. Běžně se lidské vědomí ztotožňuje právě s těmito projevy a z toho plyne také celkové vnímání sebe sama. Neustálá činnost mysli při tom nedovoluje poznání vyšších složek vlastní bytosti, které lze pochopit až za hranicí mysli. Zde je možné získat zkušenosti s vlastní nesmrtelnou podstatou a jejími projevy – hlubokým klidem a vnitřní blažeností. Člověk, který je schopen vědomě čerpat z této oblasti, může žít ve světě navenek podobně jako ostatní lidé, ale motivace jeho činů a stav vědomí jsou diametrálně odlišné.