 |
 |
|
|
Obsah:
Na cestu
Životní zákony
Jednota
Vyrovnání
Dávání
Proměna
Podobnost
Pravdivost
Pokora
Víra
Odpuštění
Láska
UKÁZKA Z TEXTU:
Životní zákony
Hmotný svět, v němž žijeme, je řízen přírodními zákony. Čím lépe tyto zákony poznáme, pochopíme a respektujeme, tím lepší a moudřejší může být náš život v tomto světě. Hmotná oblast však není jedinou, v níž lidská bytost působí. Existuje zde i oblast duševní a duchovní, v jejichž rámci se projevují vyšší složky člověka. Pokud lidé žijí povrchním způsobem orientovaným na hmotné záležitosti, mohou snadno získat dojem, že jemnější oblasti nejsou důležité a že jsou jen jakousi chimérou bez praktického významu. V takovém případě nebudou pravděpodobně ani uvažovat o principech a zákonitostech řídících tyto sféry, a nebudou tedy ani pociťovat potřebu je poznávat.
Pokud však lidská duše dozraje k poznání, že žití v úrovni smyslově-materiální jí nepřináší skutečné naplnění, začne se zajímat o skryté zákony řídící život a poskytující člověku možnost pochopení významu vlastní existence.
Položíme-li si otázku, jaké zákony skryté za poznaným světem jevů řídí naše životy, dojdeme patrně k různým odpovědím. Jedna z nich může být totožná s představou, že náš život je v rukou nevyzpytatelného a nezměnitelného osudu. Jiná vede k závěru, že poznání pravdy je v tomto směru výsadou pouze několika vyvolených. Další předpokládá nutnost proniknout do obsahu tajemných knih, provozování tajuplných rituálů, pobyt ve vzdálených velehorách, pralesích či pouštích nebo návštěvu prastarých chrámů a pyramid. Všechny tyto odpovědi mají přes svoji rozmanitost jedno společné. Diskvalifikují předem větší část populace, která nemá možnost náročného bádání v naznačených směrech.
Nelze předpokládat, že by Prozřetelnost ty nejdůležitější záležitosti v životě učinila přístupné pouze hrstce lidí. Měli bychom se proto na celou záležitost podívat z jiného zorného úhlu – z perspektivy běžného života.
Mnozí lidé se domnívají, že mimo zákony stvořené člověkem zde jiné nepůsobí. Pro ně je život doménou uskutečňování svých tužeb, představ a přání. Při jejich realizaci se snadno stává dominantním projevem pouze jejich egoismus. Různé životní situace, problémy, nezdary a těžkosti však člověka pomalu upozorňují, že se neocitá v aréně libovůle, ale v prostředí, kdy jeho vlastní počínání může přinášet místo kýžené blaženosti strádání a utrpení. Tato škola života otvírá lidem postupně oči. Díky vlastní zkušenosti získávají pomalu představu o určitých principech, působících v jejich životě i v životě okolí. Jedná se v podstatě o proces, jemuž podléhá celé lidstvo, ať si tuto skutečnost uvědomuje, či nikoli.
Zamyslíme-li se z tohoto hlediska nad poselstvím všech velkých náboženství a duchovních nauk, můžeme konstatovat, že mimo jiné nás upozorňují na existenci životních zákonů, které bychom měli poznat, pochopit a respektovat. Touto cestou se můžeme přiblížit k poznání smyslu vlastní existence, k pochopení života jako takového a můžeme se vyhnout i zbytečnému utrpení, které nerespektování životních zákonitostí logicky přináší.
Zamysleme se nad některými z životních zákonů, jejichž působení na lidské životy je velice významné. Na rozdíl od světských zákonů je nelze obejít, obelstít, překračovat v okamžicích, kdy „se nikdo nedívá“, nebo svést zodpovědnost za jejich porušování na jiné. Jak praví starodávný posvátný indický text: „dostihnou člověka vždy jako jeho vlastní stín“.
Přijímání základních životních zákonů nemá charakter nařizování ani moralizování. Jsme-li s jejich existencí seznamováni určitou vnější formou, pak jenom proto, abychom zkoumali, zda rezonují s naším nitrem. V opačném případě je přijmeme pouze formálně, teoreticky, povrchně, ale pro náš skutečný život nebudou představovat zásadní přínos. Právě niterná rezonance, niterně pociťovaná pravdivost se pro nás stává morální silou, umožňující jejich realizaci v každodenním životě.
Odpuštění
Slovo odpuštění je nám dobře známé a máme pocit, že i jeho význam dobře chápeme. V běžném životě se setkáváme s lidmi, kteří jsou schopni odpustit, i s takovými, kteří odpustit nedokážou. Pro člověka, jenž je schopen odpustit určité příkoří, které mu bylo způsobeno, představuje tento akt velkou vnitřní úlevu. V opačném případě je totiž jeho vnitřní prostor zaplňován negativním chtěním a negativní energií, která jej zbavuje ve větší či menší míře vnitřní rovnováhy a dobré duševní pohody. Přitom jsou běžné případy, kdy lidé nedokážou odpustit dlouhé roky nebo dokonce celý život. Nechápou přitom, jak vlastně ubližují sami sobě. Zároveň udržují napětí ve vztahu s dotyčným člověkem, který přijímá (většinou podvědomě) jejich negativní mentální energie podporující reakci stejné kvality, ale opačného směru.
V okamžiku, kdy člověk odpustí, dochází k uvolnění mentálního napětí a druhá strana si lépe může uvědomit nevhodnost svého jednání, které v minulosti způsobilo bolest.
Jak již bylo uvedeno, odpuštění nemusí proběhnout vnější verbální formou, neboť k němu nejsou vždy vhodné okolnosti či druhá strana není přístupná. Klíčový význam však má odpuštění v nitru člověka, který se tak vzdává zášti, nenávisti, touhy po odplatě, pocitu ukřivděnosti a podobně. Máme-li hovořit o skutečném odpuštění, musí být odstranění uvedených pocitů úplné. Potom se teprve duše zbavuje negativního pouta, které ochuzovalo její život a které by časem přinášelo i své negativní karmické následky. „Stav neodpuštění“ se také stává jakýmsi magnetem přitahujícím podobné energie. Často pak dochází k tomu, že celá situace se postupně zhoršuje a negativní projevy na obou stranách získávají na intenzitě. Původní, celkem malý prohřešek tak může odstartovat celý řetěz někdy až tragických událostí. Existují případy, kdy člověk nedokáže odpustit ani duši, která již nežije v tomto světě, nebo sám si svoje „neodpuštění“ odnáší až za hranice pozemského života. Takové případy zatěžují odtělenou duši jako velké břemeno, bránící postupu v nadzemských úrovních. Na straně druhé může být příčinou karmického setkání dotyčných duší v následné inkarnaci, za účelem rozvázání negativního pouta.
Odpuštění umožňuje také lepší pochopení druhého člověka a motivace jeho činů. Pokud odpustit nedokážeme, díváme se na druhé přes zakalenou clonu osobních emocí, která neumožňuje objektivní pohled. Přitom často někoho odsuzujeme právě proto, že nechápeme jeho vnitřní pohnutky k určitému jednání. Při vyjasnění motivace vidíme celou záležitost v jiném světle a dříve zcela nepřijatelné jednání začínáme chápat. Někdy si dokonce můžeme touto cestou uvědomit, že domnělý útok na naši osobu měl v podstatě zcela jiný charakter, než jaký se jevil při zevním pohledu a třeba nebyl vůbec vědomě namířen proti nám.
Z hlediska individuálního vývoje nám akt odpuštění umožňuje takzvaně překročit hranice vlastní osobnosti. Člověk totiž běžně hodnotí všechny události z hlediska osobní libosti či nelibosti. Takové hodnocení však zcela nutně postrádá potřebnou míru objektivity. Pokud chápeme svoji osobnost jako míru všech věcí, popřípadě jako střed všeho dění, nemůžeme se domnívat, že pochopíme hlubší pravdu života. Právě schopnost vyjít z ryze osobního pohledu, z ryze osobních pozic nám umožňuje dosáhnout potřebného nadhledu pro poznání zákonitostí vnitřního i vnějšího světa. Odpouštění je tedy možno chápat i jako stupínek na této cestě.
Tím, že člověk nejedná a neuvažuje jen ryze osobně, vytváří zároveň i vhodný prostor pro projevení se vyšší složky jeho individuality, takzvaného Vyššího Já či Nadjá. O existenci této složky hovoří všechny duchovní směry, i když používají pro její označení odlišné názvy. Poukazují na ni jako na pravou podstatu naší vlastní bytosti, jako na zdroj naší inteligence i vnitřní síly. Aby se člověk přesvědčil o její existenci vlastní zkušeností, musí nutně umenšovat ryze osobní přístup k životu, k čemuž nám mimo jiné poskytuje příležitost i odpuštění.