 |
 |
|
|
UKÁZKA Z TEXTU:
Jako psycholog jsem celý život v úzkém kontaktu s lidmi. Dovolují mi nahlédnout do svých životů v okamžicích často nejtrýznivějších a umožňují mi pomoci vyhledat neuralgický bod, specifický pro každého z nich, a tím nastartovat rozpuštění trápení a zároveň i poznání. Někdy mne zavalí nesmírný smutek z té bolesti kolem. Pak si ale uvědomím, že všechno, co žijeme, má pro nás smysl. A bolest je pobídkou, nabídkou pro každého z nás. A není na mně hodnotit, soudit či se hroutit, ale spíš být u toho, snad dát prostor, tišit a pomoci hledat cestu.
Chci k tomu něco říci. Ale zdá se mi to nesmírně složité, neuchopitelné. Obecné slovo se mi jeví jako mnohoznačné nebo zplošťující potřebnou individuální jemnost, přesnost, intimitu a může se pak stát i mentorským či moralizujícím.
Ale teď mám potřebu se vyjádřit. Proto jsem se pokusila použít slova z různých úhlů pohledu, z různých rovin, a vytvořit z nich jakési záchytné body, něco jako kotvu.
A je na vás, na tobě, zda tu svou najdeš, pokud ji potřebuješ. A s její pomocí se ti může otevřít tvůj potřebný úhel pohledu, tvoje vlastní cesta.
Život je pro mne velice vzácný dar plný tajemství, která můžeme chtít, negovat či prozkoumávat a snažit se je pochopit.
V každém případě je to pro nás ohromná příležitost k sebeobjevování.
Kde však začít?
Myslím, že dostáváme impulz. Tím je naše nejcitlivější místo, u každého trochu jiné. Může to být bolest nebo touha, žal…
Odtud je možno mapovat, uvědomovat si co bolí, kde to bolí, co chybí, co vadí, čeho se bojím, před čím zavírám oči…
Prostě trpělivě prozkoumávat sebe.
Je to složité, ale právě proto zajímavé.
Neexistuje žádný univerzální návod, žádný recept.
Je to vždy jedinečný proces.
Na jeho začátku je snad nejdůležitější upřímně chtít hledat „to vlastní“.