 |
 |
|
|
UKÁZKA Z TEXTU:
ÚVOD
Duchovní odkaz indického mudrce, známého pod jménem Šankara, je shrnut v nepříliš rozsáhlém, ale obsahově velice významném textu nazvaném „Vivékačúdámani“. Jedná se o stěžejní dílo nedvojné filozofie (advaitavédánty). Doslovný překlad slova „vivéka“ je „rozlišování“, což se v duchovní praxi týká schopnosti rozlišit skutečné od neskutečného světa jevů. Tedy „vivéka“ značí rozlišování, „čúda“ je koruna a „mani“ je klenot. Odtud vzešel název tohoto díla – „Korunní klenot rozlišování“. Stejně jako je klenot na koruně čelenky nejviditelnějším bodem na těle osoby, je i toto pojednání mistrovským dílem mezi ostatními spisy pojednávajícími o rozlišení mezi Skutečnem a neskutečnem. Základním principem tohoto díla je věta: „Brahma samo o sobě je skutečné, vesmír je neskutečný a individuální duše není nic jiného než vesmírná duše.“ Tuto knihu měl velmi v oblibě velký světec tohoto století Šrí Rámana Maháriši, který ji dokonce přeložil do tamilštiny v době, kdy se zdržoval ve své jeskynní poustevně ve Virupakši.
Autorem tohoto textu je Šrí Šankara, zvaný též Šankaráčárja (788 – 820). Jméno Šankara znamená „Přinášející zdar“ a Šankaráčárja znamená „Putující, který přináší zdar“. Byl to velký indický filozof, učenec, světec, mystik, reformátor a hlavně učitel. Šankara se narodil na jihu Indie v Káladi. Zesnul velmi mlád ve věku třiceti dvou let v Himálaji. V osmi letech se prý údajně zřekl světského života a stal se putujícím sannjásinem. Jako putující guru založil čtyři ášramy neboli kláštery (Šrngéri v jižní Indii, Purí na východě Indie, Dváraka na západě Indie a Bandrínath v Himálaji), jejichž žáci šířili dále po celé Indii jeho učení. Šankara je považován za otce a hlavního zástupce nedvojné filozofie neboli učení advaitavédánty. Napsal množství děl původních i komentářů, a to i přesto, že žil krátce. Mezi nejdůležitější původní díla patří Vivékačúdámani, Upadéšasahasri, Átmabódha a Tattvabódha. Mezi jeho známé komentáře patří rozsáhlé komentáře k Védántasútře a Bhagavadgítě, dále to jsou komentáře k jedenácti upanišádám (Čhándógja, Brhadáranjaka, Taittiríja, Aitaréja, Švétášvatara, Kéna, Katha, Íša, Prášna, Mundaka a Mándúkja) a též hymny zvané stótry, v nichž chválí různá božstva.
Dílo Vivékačúdámani je naplněno osvobozeným duchem realizované bytosti, jejíž vyjádření je tak průzračné a poetické, že se zdá, jako by Šankara vdechl zcela nový život do vyschlých kostí tehdejších filozofických diskusí a objasnil to, co je velmi těžko pochopitelné. Šankara byl geniální učitel. Jeho učení, které zanechal lidstvu, nám může i dnes objasnit mnohé nejasnosti na naší duchovní cestě. Proto jsem se rozhodl přeložit a okomentovat toto dílo, s vědomím, že může sloužit jako průvodce všem studentům nedvojné filozofie. Ve svém překladu jsem vyšel z anglického překladu Swámiho Madhavánandy z roku 1921. Velký mistr Šankara, světec a učitel lidstva, nás touto knihou chce upozornit na bezprostřední existenci oceánu lahodné svěží pravdy, blaha nedvojnosti. Tím se nám prostřednictvím této knihy plné korunní moudrosti dostává milosti požehnání, čímž je nám umožněno získat blaženost Osvobození. Nepromeškejme proto tuto možnost a plně nasajme blaho advaitové moudrosti. ÓM…
Žák se zeptal:
192. Toto navršení, které vzniklo prostřednictvím klamné představy a kterým nejvyšší Já překrylo Sebe sama jako džívu, je bez počátku. A to, co nemá začátek, nemůže mít teoreticky ani konec.
193. Proto tedy i stav duše zvaný džívovství nemůže mít konec a jeho bloudění musí neustále pokračovat. Jak potom může existovat osvobození duše? Osvětlete mi, prosím, laskavě tuto nejasnost, ctihodný Mistře.
Učitel odvětil:
194. Správně ses zeptal, poučený! Poslouchej proto pozorně: Představivost vyvolanou klamem nelze nikdy přijmout za skutečnost.
195. Nebýt klamu, nemohlo by zde existovat spojení Já (jež je nepřipoutané, beztvaré a za všemi činnostmi) s objektivním světem.
196. Individuální duše, jež není skutečná, byla překryta klamnou představou rozumu. Ve skutečnosti se jedná o Átman, svědka, který je za kvalitami a činností a který je realizovaný uvnitř Sebe sama jako poznání a blaženost – Absolutno. A protože je tato individuální duše svou povahou neskutečná, přestane existovat v okamžiku, kdy zmizí klamná představa.
197. Individuální duše existuje pouze tak dlouho, jak dlouho přetrvává klamná představa, která je způsobena nerozlišením vyvolaným iluzí. Provaz je považován za hada pouze tak dlouho, jak dlouho trvá tento omyl. Jakmile zmizí luze, není tu ani had. Stejně tak to platí pro tento případ.
198. – 199. Avidja čili nevědomost a její účinky jsou rovněž tak považovány za bezpočátečné. Ale s nástupem vidja neboli realizace jsou veškeré účinky nevědomosti i přesto, že jsou bezpočátečné, rázem zničeny spolu s jejich kořenem, podobně jako přestanou existovat sny po probuzení ze spánku. Je jasné, že projevený vesmír i přesto, že je bez počátku, není věčný – podobně jako jeho předchozí neprojevenost.
200. – 201. Předchozí neprojevenost je i přesto, že je bez počátku, pozorována jako něco, co má konce. Taktéž individuální duše je neskutečná i přesto, že se jeví, jako by existovala v Já, prostřednictvím její spojitosti s navršenými atributy, jako je intelekt. Kdežto ve skutečnosti je to tak, že Já je v podstatě od tohoto spojení oddělené. Spojení mezi Já a rozumem tu existuje jen díky falešnému poznání.
202. Odpadnutí tohoto navršení nastane prostřednictvím dokonalého poznání, a ne jinak. Dokonalé poznání podle písem spočívá ve ztotožnění individuální duše a věčného Já.
203. Tato realizace je dosažena díky dokonalému rozlišení mezi Já a ne-Já. Proto se musí adept ze všech sil snažit o rozlišení mezi individuální duší a Já.
204. Stejně jako zakalená voda se po pročištění, kdy je z vody odstraněno bláto, stane průzračnou, tak i Já projeví Svůj nezkalený a jasný třpyt ve chvíli, kdy byla odstraněna nečistota.
205. Když neskutečné přestane existovat, je individuální duše konečně realizována jako věčné Já. Proto adept musí zcela jasně odstranit navršené věci jako egoismus z věčného Já.
206. Tento obal poznání (vidžnánamaja kóša), o němž jsme mluvili, nemůže být Nejvyšší Já z těchto důvodů – jednak to je něco, co se mění, dále je necítící omezenou věcí, objektem smyslů a není neustále přítomná. Proto tato neskutečná věc nemůže být vskutku považována za skutečné Já.
207. Obal blaženosti (ánandamaja kóša) je přizpůsobení nevědomosti, jež se projevuje tím, že zachytává odraz Já, které je však absolutní Blažeností. Znaky tohoto obalu jsou potěšení a odpočinek. Tento obal se objeví tehdy, když se v zorném poli objeví nějaký, pro danou osobu potěšitelný, objekt. Tento obal se spontánně pocítí v případě šťastlivců, kteří sklízejí plody svých ctnostných činů, z nichž každá živá bytost čerpá velkou radost bez nejmenšího úsilí.
208. Obal blaženosti se projeví v plné míře pouze během hlubokého spánku, zatímco ve snovém a bdělém stavu se projeví jen částečně. V těchto stavech je to způsobeno spatřením příjemných objektů a podobně.
209. Ani obal blaženosti však není Nejvyšší Já, neboť je obdařen proměnlivými znaky, a je tudíž obměnou objektivního vesmíru. Je to následek minulých dobrých činů a je pevně usazen mezi další obaly, které jsou také obměnami.
210. Jakmile se na základě popření všeho, co není Já, odstraní všech pět obalů, to, co zůstává jako vrcholný bod procesu, je svědek, Absolutní poznání, věčné Já.
211. Toto samozářné Já je jiné než pět obalů. Je to svědek třech stavů – spánku, snění a bdění, je Skutečné, Neměnné, Neposkvrněné nevědomostí a je ustavičnou Blažeností – a právě To musí realizovat moudrý člověk jako své vlastní Já.