OZVĚNY ABSOLUTNA

 

V. S. Johanes

 

 

 

OBSAH:

 

 

 

 

UKÁZKA Z TEXTU:

 

 

BLUDIŠTĚ

 

   V tom bludišti našeho já jak Ariadnina nit se skrytě táhne paprsek naděje na návrat. Voní nám domovem a pocitem, že nejsme sami. Jdem‘ po smetišti svých bývalých já vstříc budoucnosti, která je a není, plni vzpomínek znějících hudbou zašlých časů. Dotyky lehké jak melodie světla a pocity závratě a neskutečnosti, která jako poupě se teď rozevírá v květ do mrazivého rána nebytí a bytí.

   Být alfou i omegou, nulou i nekonečnem v tom jednom, jediném, miniaturním bodě znamená být už nad smrtí a strachem, být jedním bodem věčna, věčně živým paprskem onoho slunce, které nikdy nezapadá, nezhasíná, ale jenom „JE“. Každý z nás v té chvíli umírá přibitý na kříži svého já a teprve v ten okamžik absolutní bezmoci si uvědomuje tu jedinou cestu, která mu ještě zbývá. Duchovně létat. Opustit své tělo neschopné pohybu a silou myšlenky spojovat se se vším, i s Bohem samotným…

   Jsme na rozhraní. Před oponou i za oponou našeho vnímatelného světa, v tom místě střetu světla a tmy Jistoty, kterou jsme překonali, a tušení, svrbění zázračna, kterého se můžeme dotknout, když ne rukama, tak vlastním srdcem. Můžeme si zahrát i na Stvořitele a z nuly vydolovat všechno, co chcem‘. Pokorní jak beránci boží snažíme se překročit ten neviditelný práh mezi nadějí a děsem z temnot vesmírného prázdna. Jsme přece vším, a tak si sáhněme! Je možné, že přijdeme o prsty, ale tenhle pokus přec stojí za všechny prachy. Jsme zraněni vlastní odvahou, pošahaní něčím, co už není v nás. Žádná omezení už pro nás neplatí v tomhle koncertu, ve kterém hrajeme vlastní sólo. Jsme jedné krve, Ty i já. Já, nula, Ty, Pane, všechno. Tak pokračujme dál v téhle němé konverzaci.

 

 

VŮNĚ ŽITÍ

 

   Ta naše existence je jenom Tvým gestem, legráckou, ušklíbnutím, škobrtnutím, a přesto seizmografickým záznamem Tvých nálad. Jaký zlomeček času jsi vymezil pro náš jepičí život? Pro naše největší dobrodružství, tj. poznávání sama sebe? Přidals nám k tomuhle snu i pocit, že svůj život držíme pevně ve svých rukách, a opepřils ho ještě navíc chutí žít, projevit se, vykvést sochou, obrazem či slovem, omamnou euforií z opravdovosti chvilkového vítězství v dostihu s časem. Chvilkový dotyk, a pak už zase nic, jen vzpomínka na blaženství průniku, krátkého spojení, slití, spoluzazáření… Jak nádherně voní život… Děkuji Ti, Pane…

   Naše vnější podoba že je obrazem naší duše? Všechno jde stranou, když rozhoduje Bůh, a radost ze vzkříšení přehluší všechno. Ztrácíme něco a získáváme vše. Kde jsou jen naše představy o pořadí hodnot? Všechno je jiné ve světle přítomnosti Boha. I naše důležitost se rozpíjí a mizí, stává se svítící mlhou, která „JE“ a trvá věčně.

   Je to tak neskutečné stát se pouhým pasivním seizmografem zaznamenávajícím dotyky jiných jsoucen, pohyby silových polí, srážky ker idejí zabírajících víc prostoru pro své vlastní projekce do života. Všechny ty radosti a smutky, záblesky extází, výboje kontrastních energií bojujících o své místo k životu a končících smírem, proměnou dvou v jedno, v jediné potěšení rovnováhy Boží…

   Jako skrz pavučinu pronikají námi závany jiných jsoucen. Jsme součástí našeho viditelného světa, ale zároveň i světů, které jenom tušíme, o kterých nevíme vůbec nic. Všechno živé, vibrující, nás ovlivňuje a my sami už jenom svou existencí ovlivňujeme vše; to naše i jiná, další neviditelná jsoucna. V naší krvi již šumí vibrace světů jiných, ty melodie tak důvěrně známé z minulých existencí tady, tam a všude. Tok naší melodie se už začíná hýbat z místa a vytváří nová skupenství našeho těla. Nemožné a neskutečné se v nás stává skutečným a ta nekonečnost možností nás na chvilku ochromuje a zároveň naplňuje novou nadějí.

 

 

PRAVÝ DOMOV

 

   Jsem pořád na cestách. Ticho mi neznělo nikdy tolik darem posvátna tak jako teď. Stále častěji se na čas vracím „domů“, do úžasna vibrací a tónů neslyšných, kterými vesmírné Já hovoří a zpívá postupy melodií neslyšené krásy, v souzvuku tónů, které znějí jenom tam někde na nebesích a pak samozřejmě v nás, které nás spojují s rodnými břehy moří vesmírných galaxií jak mimo nás, tak i v nás, což oboje jedno jest.

   Je to stále ten starý stejný dvojpólový vztah mezi já a nekonečnem, mezi já a „Já“, tím velkým architektem kosmu, hudebníkem a skladatelem velkolepých aranžmá nebeských melodií. Vše dovoleno jest, vše se smí v tomhle světě bez hranic a omezení, kde vše je svaté v tomhle prostředí silových shluků a polí, které posvátno nuly povyšují na ideální stav existence spojení já s Já Boha, a tedy i mne…

   Pane, Ty, který jsi prapodstatou všeho, mušího hovínka i slunce na nebesích, svou přítomností jsi přece posvětil a posvěcuješ už úplně všechno. A záleží jen na jednom, na každém, jak mnoho dovolí Ti žít ve svém srdci a ve své mysli. Je to jen stav mysli, který vymezuje stupeň intenzity vědomé spoluexistence od já a Ty až k plně vědomému, živě prožívanému, jednotnému Já. Ta změna vztahu z dvojvztahu do jednoty prožitého absolutna, ta chtěla čas. Tak dlouho jsme běželi vedle sebe a žili jeden z druhého, a teď prožíváme blaženství Jednoty s šancí už jenom prostě „BÝT“. Děkuji…