 |
 |
|
|
OBSAH:
VÝZNAM PATAŇDŽALIHO JÓGASÚTRY
ZÁKLADNÍ POJMY
STUPNĚ KONCENTRACE A JEJICH POUŽITÍ
POMOCNÉ PROSTŘEDKY KONCENTRACE
PROSTŘEDKY PRO KONCENTRACI, MEDITACI A JEJICH VÝSLEDKY
CESTA ODLOUČENOSTI
UKÁZKA Z TEXTU:
Asi 200 – 300 let př. Kr. sepsal indický mnich Pataňdžali svou slavnou „Jógasútru“. Je to jedna z nejvýznamnějších knih staré Indie, obsahující návod, jak dosáhnout celkové rovnováhy.
Není jisté, jde-li o jednu a tutéž osobu ze tří známých osobností: Pataňdžaliho – gramatika, Pataňdžaliho – lékaře a Pataňdžaliho – filozofa. Jeho přívržencům taková představa vyhovuje, neboť z ní vyvozují, že harmonický člověk musí dbát nejen o svůj osobní projev, nýbrž i o vlastní tělo a duši.
Není obtížné rozpoznat, že Pataňdžali ve své knize shrnuje poznatky tehdy již známé a ověřené. Ze starších osvědčených tzv. velkých jógových systémů přejímá základní poznatky, aby na nich jako na novém základu sestavil učení, podtrhující jejich nosné myšlenky a opomíjející méně podstatné.
Na pozadí jeho učení je představa dvojného vesmíru, skládajícího se z věčného a tedy neproměnného Puruši, čistého Ducha a neustále se proměňujícího hmotného základu přírody, Prakrti. Praktrti prochází vibracemi různé kvality, čímž se – v nejjemnější jejich formě – projevuje jako život. Produchovňování tohoto života přibližuje jeho nositele Purušovi, což budí novou touhu po dalším produchovňování.
Tento proces by byl schopen probíhat samovolně, ovšem po velmi dlouhou dobu. Mysl, která si dokáže uvědomit jeho vnitřní zákonitosti, jej dokáže cílevědomě urychlit, aby se vymanila z vazeb hmotného světa co nejdříve. Podnětem k tomu je pocit narůstajícího vnitřního blaha. Cílem, který je možno si uvědomit i na nižší úrovni, je osvobození od vázanosti na svět, bezžádostivost a zastavení změn mysli.
Obdobné cíle mají i ony tzv. velké jógy, avšak ty se spíše přizpůsobují přirozeným náklonnostem jednotlivých adeptů, zatímco Pataňdžaliho systém je univerzální a může vyhovovat komukoli. Lze jej přirovnat k matematice či logice, používané v některém vědním oboru. Ty také do vlastní problematiky nikterak nezasahují, avšak jsou schopny zpřehlednit a předvídat jejich vnitřní zákonitosti. Pro tuto nespornou výhodu si Pataňdžaliho systém vysloužil název rádžajóga, královská jóga.
Které jsou základní „velké“ jógy? (Připomeňme zde, že slovo jóga znamená cesta, sepětí. Cesta nikoli ve významu, že se někam dojde, nýbrž že vzdálenosti k Poznání neustále ubývá. Sepětí ve významu spojení těla a duše /mysli/, aby bylo mezi nimi možno dosáhnout harmonie.)
Bhaktijóga, cesta oddanosti, vyhovuje lidem, kteří touží sami sebe zcela odevzdat Nejvyššímu a přinášet mu veškeré své myšlenky a činy jako oběť. Onen Nejvyšší, zpravidla nazývaný Bohem, je představitelem čistoty, neproměnlivosti a věčnosti, uctívající se naopak nacházejí na hmotné úrovni, kterou se snaží svou neustálou bohoslužbou produchovňovat. Oporou je jim víra v Boží Milost, která je dokáže – zdánlivě bez zásluhy – přivést k Poznání třeba ještě v tomto životě.
Karmajóga, cesta činů, je vyznávána těmi, kteří cítí neustálou potřebu pracovat na povznesení sebe sama a svého okolí. Vychází se z dvojího významu slova karman: čin nebo osud. Podle karmanového zákona ovlivňují naše činy náš budoucí osud, takže je jim třeba věnovat nejvyšší pozornost a péči. I karmajogíni se snaží produchovňovat svůj život, ovšem tak, že odstraňují vázanosti ke světu, aby nevznikalo zlo vedoucí k další připoutanosti. Vycházejí z předpokladu, že podstatou všeho zla je nevědomost (tj. nedostatek poznání) a snaží se tedy zabránit zlu, které by z tohoto důvodu mohlo být zapříčiněno.
Džňánajóga, cesta uvažování, je sledována těmi, kdo chtějí dospět k základům Poznání pomocí dokazování. Tak docházejí ke zjištění, že viditelný svět je pouze přeludem, májou, která má dvě schopnosti: jednak před námi neustále rozvíjí nové a nové důkazy své pestré existence, jednak nám znemožňuje poznání svou iluzí. Za projev máji, tj. přelud, považují již samu představu, že člověk je od Boha oddělen. Toto oddělení považují za umělé a snaží se nalézt myšlenkové pochody, které by zakrývající roušku odstranily.
Poslední velká jóga, o které se však příliš mnoho nemluví – a to pro delikátnost námětu a snadnou možnost zneužití, a tím i znevážení – je tantrajóga, jóga polarity. I ona předpokládá bipolární vesmír, avšak složený z boha Šivy a bohyně Šakti, kteří jsou spolu v neustálém živoucím vztahu. Bohyně oživuje všemocného boha. Na lidské úrovni jde o zvládnutí sexuální síly (ódžas) a vedení tzv. hadí síly (kundaliní) skrze lotosy (čakry) nacházející se v oblasti páteře.
Svou popularitu získala rádžajóga zřejmě i vzhledem k tomu, že nikdo není zcela vyhraněně přívržencem pouze jednoho jediného směru, nýbrž částečně vyznává i zásady směrů jiných.
Má-li být dosaženo celkové rovnováhy, musí doporučovaná disciplína obsáhnout všechny složky lidského těla i mysli. V Pataňdžaliho systému je rozložena do 8 stupňů tzv. aštángajógy. Jsou to: Jama (zákazy, ale spíše varování) – navozuje rovnováhu ve vztahu ke vnějšímu světu a nijama (příkazy, ale raději doporučení) – vyrovnává svět vnitřní. Obě obsahují po 5 dílčích stupních, od nejhrubších závislostí po ryze duchovní stavy. Dále ásany (tělesné pozice) vypracovávají tělu schopnost k dalším náročným cvičením a pránájáma (kontrola dechu) na nich neopomenutelně spolupracuje. Zbývající čtyři stupně se zabývají jemnými složkami lidské mysli a psychiky, takže mnozí zájemci se před jejich branami zastavují, stačí jim péče o vlastní tělo, která sama o sobě přináší pozoruhodné výsledky. Pratjáhára je odpoutání pozornosti od smyslových impulzů a poslední tři stupně, společně nazývané sanjáma, totiž dhárana (koncentrace), dhjána (meditace) a samádhi (kontemplace), se zabývají zpracováním vlastních myšlenek.
Tímto způsobem se dospívá k poznání tzv. gun, vlastností přírody, které jsou tři: tamas (temnota, pasivita, nevědomost), radžas (pohyb, chaos) a sattva (světlo, řád, harmonie). Guny (obdoba se slovem houně) jsou vlastnostmi všech přírodních jevů a jakoby zakrývají jejich pravou podobu. Prohlédnutím či odstraněním těchto závojů shledáváme, že svět je podstatně jiný, než jak jej známe z běžné zkušenosti; je pestřejší, barevnější a obsažnější, než jak se jeví dosud nevědomé mysli.
Tohoto poznání lze nabýt bez použití navyklého a běžného přímého pozorování vnějšími smysly, stejně jako bez užití obvyklé fyzické a logické myšlenkové práce.
____
Pataňdžaliho Jógasútra bývá velice často citována v různých spisech zabývajících se indickou filozofickou problematikou. Citace však zpravidla nedosahují dále než ke zmíněné aštángajóze. Ta sama je však teprve úvodem k vlastní cestě za Poznáním. I když se čtenář nezapojí do doporučované disciplíny a zůstane u pouhé snahy pochopit její vnitřní logiku a záměry, silně tím obohatí svůj duchovní obzor, neboť pak dokáže snadněji nalézt orientaci v současném chaosu nábožensko-mysticko-filozofických směrů.
Pataňdžaliho Jógasútra začíná pojmem vždy neklidné mysli jako nejvlastnějšího projevu lidského života. Na její pozadí staví neproměnného Vidoucího, pro neškolenou mysl běžně nepozorovatelného, totožného s Purušou, vesmírným Duchem. Zatímco tento Vidoucí proměnlivou mysl pozoruje, aniž by do ní zasahoval, myslí Vidoucí vnímán není. Ta se naopak mylně domnívá, že je jím, tj. Vidoucím, ona sama. Až se mysl – díky prováděné disciplíně – uklidní a procitne, pozná, že se může s Vidoucím (za nově vzniklých okolností) ztotožnit. Pak bude sama sebe nazírat nikoli jako hmotné ne-Já, nýbrž jako duchovní Já. Zatím se ale rozeznává pouze jako mysl a její myšlenky, i když tuší, že existuje oblast, kterou je nutno zušlechtit – tu nazývá duše.
Prvním krokem k této vyšší vědomé kvalitě je uvědomění si trojice: vidoucí (tj. mysl sama), vidění (tj. způsob poznávání předmětů pomocí smyslů) a viděné (tyto předměty a vazby mezi nimi, čili vše, co do mysli vstupuje prostřednictvím smyslů). Pod pojmem „vidění“, tj. pozorování pomocí zraku, je nutno postupně rozumět i přijímání jiných vjemů prostřednictvím ostatních smyslů, tj. veškeré pozorování.
Styk s přírodou (Prakrti) přináší prožitky, ze kterých se skládají zkušenosti. Pravá tvář Prakrti je zakryta vlastnostmi přírody (gunami), které se projevují jako pasivita (tamas), pohyb (radžas) a jejich harmonie nebo rytmus (sattva).
Oproštění (kailvalja) znamená prohlédnutí všech klamů a stržení závoje nevědomosti. Týká se zastavení změn mysli, aby jimi nebyl zabarvován a deformován obraz Vidoucího a vyčištění sattvy zharmonizováním tamasu a radžasu. Po odložení i sattvy ovládne pole samozářící Vidoucí, Já, Puruša.
Název „meditace“, používaný v textu, znamená obecně ztišení mysli za účelem jejího zušlechťování a rozvíjení. Ve zvláštním významu znamená prostřední stupeň postupu koncentrace – meditace – kontemplace, který, brán v celku, se nazývá sanjama.
V celém spise se v různých obměnách pracuje s těmito základními pojmy:
Puruša je duchovní podstata veškeré existence, nečinný, neměnný. Jako takový nemůže být vnímán normálními lidskými smysly, neboť se vůči nim neprojevuje.
Prakrti je rozvinutá příroda rozrůzněná do nekonečnosti tvarů. Vznikla zvláštním případem projevu jinak neproměnného Puruši.
Purušu lze přirovnat k singularitě vesmíru před jeho vznikem, Prakrti k tomu, co se po tomto vzniku rozvinulo. Na počátku tohoto rozvoje šlo pouze o základní fyzikální částice; teprve od jistého okamžiku, kdy jejich vývoj ustrnul na určité formě, se z nich začaly shlukováním vytvářet předměty. Základní částice mohou vytvořit nejrůznější tvary, avšak teprve po vzniku tohoto tvaru lze mluvit o předmětu, který může dále působit jako příčina následného vývoje.
A naopak – u každého působení lze zpětně vysledovat jeho příčinu a tu rozložit na její základní části, které pak ovšem ztrácejí charakter původního předmětu.
Vedle fyzikálních vlastností těla je nutno věnovat zvláštní pozornost mysli. Ta je schopna sebepozorování a vývoje, jaký si dokáže sama vybrat, i jeho uskutečnění. Je součástí přírody, tedy by měla být nevědomá. Ale jelikož se příroda rozvinula zásahem Puruši, nese mysl v sobě jeho zárodek. Puruša jako nejvyšší hodnota vesmíru je nedělitelný, takže i mysl jej chová v sobě od samého začátku v jeho úplnosti. Svou nevědomostí mu však nedovoluje se projevit; od něj nicméně pochází nepřetržité podvědomé nutkání odhodit zastírající roušky a osvobodit se od vázanosti na svět.
Mysl zaniká s umírajícím tělem. Zůstane po ní jen stopa, jejíž kvalita je určena stupněm dosaženého poznání. Současně s ní existuje latentní zásoba zásluh a prohřešků z ukončeného života. To vše se přenáší do nového vtělení.
Karman je ona zásoba činů různé kvality, které musí být odčiněny; sanskáry jsou tendence zachované ze zaniklé mysli. V novém zrození se uplatňuje přenesený karman a sanskáry se přemění na vásany, tendence nové mysli, které ji ženou do dalších zkušeností.
Všechny spolu a s žízní po životě vytvářejí lákadla poutající mysl ke stále novým prožitkům.
Guny jsou vlastnosti přírody. Tamasu se přičítá pasivita, radžasu pohyb a sattvě harmonie.
Jde o projevy života jako takového, tj. fenoménu protikladného k neproměnnosti. Projevuje se kmitáním, vibracemi, oscilacemi. V momentě ustání těchto změn život mizí. Při normálním průběhu se výchylka vrací zpět, projde střední (nulovou) hodnotou a překmitne do opačné polohy, aby vzápětí učinila totéž v opačném směru. Tak jsou obě složky v životě neustále obsaženy, a to ve věčném protikladu: velká výchylka se vzdaluje značně od nulové polohy; nulová poloha se snaží svou přitažlivostí výchylku zmenšit.
Sattva zde značí harmonii v tom smyslu, že obě zbývající hodnoty (tj. tamas a radžas) jsou pro daný okamžik optimální.
Puruša rozprostřel mnohotvárnost přírody a vložil do ní touhy navrátit se zpět do výchozího bodu klidu.
Mysl schopná reflexe má několik úkolů: v rámci nutnosti vyžadované karmanem, sanskárami a vásanami zpracovat pomocí svobodné vůle vlastní ego tak, aby se vzdalo sobeckých zájmů vedoucích k dalším karmanům, odložilo roušku nevědomosti zastírající poznání, prohlédlo závojem gun a dosáhlo Puruši. Jelikož ale ego i pak existuje ve hmotném těle, musí se mysl sebedisciplínou dobrat ke schopnosti zahrnout v sobě současně oba světy: svět nekonečného pomíjivého rozvoje a svět nekonečného neměnného klidu.