PROCITNUTÍ DUŠE

 

P. Kašparcová

 

 

 

OBSAH:

 

 

UKÁZKA Z TEXTU:

 

PŘEDMLUVA

 

   Vím, že i vy jste se již často zamýšleli nad četnými „proč“ pozemského života a jeho mnohdy velkými nároky, nad nezměrnou bídou více než poloviny lidstva, nad příčinami nemocí, přírodních katastrof, úpadkem morální kultury, nad růstem násilí, válek a nepřátelství mezi národy všude tam, kde by měla vládnout láska, vzájemná pomoc a harmonie.

 

   Dlouhá léta jsem hledala odpovědi na otázky o příčinách těchto úkazů spojených se životem současného lidstva. Věda ani rozum mi je nebyly schopny dostatečně zodpovědět. Zabývají se totiž jen vnějším poznáním prostřednictvím hmotných smyslů. Vnější poznání umožňuje světy vidět, ne chápat.

   Jakmile jsem byla ochotna pochopit, že životní okolnosti nevyplývají jen z nedostatečných sociálních, přírodních, fyzikálních podmínek a zákonů, že nejsou podmíněny jen hmotou, uvědomila jsem si, že Nejvyšší Tvůrce není iluzorní představa, ale lidskými smysly a rozumem nevnímatelná síla. Síla nejen tvořící, ale i udržující všechny životy a všechny světy.

 

   Všechny staré kultury vycházely z existence ducha, tvořícího a udržujícího životy, jehož poznání se současný svět svým jednostranným egoistickým zaměřením stále více vzdaluje. Identifikací s převážně hmotnými názory a životními projevy tak blokuje svoje vnitřní vědomí a vzdaluje se poznání vyšší, nadhmotné reality.

 

   Kdo je tato tvůrčí genialita, síla a počátek všeho? Nazýváme ji Bůh a i my jsme Jeho součástí. Jelikož Jej nevidíme, pochybujeme o Jeho existenci. Můžeme se však vlastní zkušeností o tom, že existuje, i o působení Jeho zákonů přesvědčit.

   V následujících kapitolách uvádím životní zákonitosti a pravdy, které jsem byla schopna přijmout, jakmile jsem se hlouběji ponořila do čistého pramene, z něhož vycházejí. Jsou učením vysokých duchovních bytostí, jejichž schopnosti nesmírně přesahují vědomí malého, lidského já.

 

 

AKTIVITA DUCHA

 

   Primárním životním principem lidské bytosti je duchovní podstata. Vývojovým úkolem ducha je dosažení dokonalosti, jednoty se svým Tvůrcem. Čím vyšší je vývojový stupeň ducha, tím vyšší je inteligence člověka a tím schopnější je poznávat cíl, s nímž byl jako čistá individualita stvořen. Cesta k dodržování Bohem stanovených konečných a věčných zákonů je zároveň evokací vnitřních sil k poznávání skutečností přesahujících hranice hmoty a  rozumového vědomí omezeného hmotným tělem a smysly.

   Čím více se člověk oprošťuje od tlaku hmoty, charakterových slabostí a všeho pomíjivého, tím je schopnější správně posuzovat, jaké principy jsou základem jeho přítomného i  budoucího života, a také čím jsou ve srovnání s těmito principy písečná zrnka rozumu a smyslů, jimiž se domnívá dosáhnout na svůj dočasně zacloněný horizont.

   Duch je prvotní princip, který je ve svém působení dočasně omezován přestupky proti božským zákonům. Přesto vyzařuje světlo prozařující až do fyzického těla. Člověk jej může přijímat či odmítat – zničit jej však nemůže.

   Všechno, co na Zemi vnímáme, je jen odzrcadlením nebo zhuštěním pravé reality, ne realita sama. Cítíme chlad, teplo, vnímáme zvuk, ale nejsme schopni vnímat jejich podstatu, stejně jako nevidíme působení ducha.

   Duše inkarnující se na Zemi jsou na rozdílném stupni vnitřního vývoje. Buď jsou pro ně hmotné zákony povinností, které se dobrovolně podřizují, nebo je svým vnitřním vývojovým stavem převyšují. To jsou většinou duše, které přicházejí na Zemi jako pomocníci lidstva a ukazovatelé cesty k jeho morálnímu a vnitřnímu růstu. Dobrovolné inkarnace do níže vyvinutého prostředí, než je to, které odpovídá jejich vnitřnímu vývojovému stavu, jsou pro ně zároveň zkouškou, zda jejich duch je schopen udržet si doposud získané poznatky a stupeň vědomí.

   Dočasné návraty duší do hmotného světa nastávají následkem porušení božských zákonitostí, vlastních slabostí a chyb, úzce spojených s individualitou duše. Nejsou její nepomíjející částí, ale vrůstají přechodně tak hluboko do duševní struktury, že je člověk není schopen rozeznat jako cizí element, který musí být odstraněn. Nejsilnějším pomocníkem v tomto boji je již tak často zmiňovaná kontrola vlastních myšlenek, pocitů a skutků.

   Tři nejdůležitější vlastnosti ducha – láska, moudrost a svobodná vůle – musí být tak dlouho probouzeny, až dosáhnou plného rozvoje a srostou s individualitou ducha v sílu vytvářející ochranný obal proti všem negativním inspiracím, jejichž existence si nejsou všichni lidé vědomi.

   Věčné lze potlačit a zahalovat pouze dočasně, ne navždy. Představte si současný vývojový stav duše jako strom obalený mechem. Strom zemře a mech s ním. Ze semen stromu však vyrůstá nový zdravý strom, vybavený schopností bránit se proti mechu, který omezuje zdravý život. Nechte v sobě zemřít starý strom, pokrytý mechem nedobrých návyků, slabostí a chyb, které dusí růst a zrání nového stromu vašeho života. Nejdříve je však nutné existenci parazitů, škodících duši, bez výmluv a omluv poznat a přiznat si ji.

   Duch dospělého člověka je stejně jako duch malých dětí samostatnou individualitou. Duch nově se inkarnujícího dítěte může být mnohem výš vyvinutý než duch rodičů, od nichž dítě přejímá genetický potenciál, životní příklady a návyky přizpůsobované pozemským zákonitostem. Se zemí, rodinou a prostředím nadcházejícího života jsou děti karmicky spjaty, ale nejsou majetkem rodičů. Jsou jim jen dočasně svěřeny, aby jim byl umožněn vývoj na Zemi. Každou bytost je nutné respektovat jako samostatnou osobnost, která má právo na volný prostor pro působení vlastní svobodné vůle, ale jen do té míry, pokud neohrožuje ostatní a neporušuje zákonitosti země a společnosti, ve které žije.

   Příklad rodičů a jejich výchova mají rozhodující vliv na duševní vývoj, umocňování či zeslabování charakterových vlastností, ctností nebo slabostí, zakořeněných ve struktuře duše z minulých životů nebo získávaných v životě současném. Správná výchova neznamená rozmazlovat a vybavovat dítě jen hmotnými poznatky a prostředky, ale učit ho skromnosti, pečovat o rozvoj nejen rozumového, ale i vnitřního života, o poznávání existence obou životních dimenzí – hmoty i ducha, o růst etických hodnot a o pochopení významu lásky k přírodě i ostatním lidem. Plnění všech přání, nedostatek kontroly při vývoji charakterových vlastností a nedobrých návyků, materiální nadbytek a nekontrolovaný vývoj probouzející se smyslné aktivity zatěžuje rodiče karmicky a nepřipravuje dítě dostatečně na nároky nadcházejícího života. Stěžejní snahou současné doby je jen péče o hmotné zabezpečení dětí a jejich rozumové poznávání, což se zrcadlí v poklesu morální úrovně dorůstajících generací. Všechen životní úspěch zůstává mrtvým ziskem, není-li podřizován poznávání nadhmotného pramene, ducha, z něhož vše vychází, poznávání lásky, bratrství, nutnosti vzájemné pomoci a respektování všech forem života.

   Jedním ze zákonů milionů hmotných světů je fakt, že inkarnovaný duch si přiměřeně stupni doposud dosaženého vnitřního vývoje a karmickým zákonitostem sám vytváří formy svého hmotného obalu, fyzického těla. Níže vyvinutá individualita se projevuje charakterovými a morálními nedostatky a své životní nároky zaměřuje jen na sebe a vlastní prospěch. Výše vyvinutý duch se naopak projevuje inteligencí a službou ostatním. To vše se odráží nejen v projevech fyzického těla, ale zejména v působení vnitřních hodnot, projevujících se navenek myšlenkovými vibracemi, slovy a skutky.

   Politováníhodné jsou hluboko propadlé duše, které vnímají každý paprsek duchovního světla jako nežádoucí vliv, z něhož se snaží vyprostit násilím a nedobrými činy. Jsou sice nazývány lidmi, ale zůstávají pod nadvládou zvířecích zvyklostí a vlastností. Jejich mozek není duchem, který ztratil veškerou jasnost, dostatečně vyvinutý, což se zrcadlí v duševní a morální zaostalosti. Ale i tyto duše jsou na cestě vývojového růstu.

   Duch není vázán na prostor a čas, zůstává pánem sebe sama i v těžkých životních zkouškách, kterými člověk částečně vyrovnává svoje minulá i současná karmická provinění.

   Životní zkoušky zeslabují nebo upevňují doposud získanou víru a poznání, posilují působení ducha, pro něhož ani v nejtěžší době neexistuje opomenutí sebemenších detailů nutných pro vnitřní růst. Tyto zkoušky se vracejí ve formě přiměřené individualitě a zatížení duše tak dlouho, až jsou plně zvládnuty.

   Tvrzení, že Kristovou inkarnací na Zemi jsou ukončeny všechny další reinkarnace člověka a že jsou mu odpuštěny veškeré hříchy, jsou pouhou dogmatickou domněnkou. Ve světě božských zákonů může doznít působení příčin teprve tehdy, jsou-li vyrovnány, a duše vyproštěná z vlivu konečných zákonů podléhá jen působení zákonů věčných, což pro ni znamená nevylíčitelné bohatství lásky, harmonie a blaženosti.

   Cílem Kristovy inkarnace na Zemi bylo osvobození duší spoutaných negativními silami, umožnění jejich návratu k Tvůrci pomocí poznání a přijetí nauky duchovní pravdy a lásky. Ne však jen ona sama, ale především její uskutečňování v denním životě uvolňuje lidského ducha k rozletu a návratu do domova, z něhož do pozemského života přišel. Pak dosáhl všeho, oč již celé věky své existence bojuje.