SEZNÁMENÍ S JÓGOU

 

M. Mihulová – M. Svoboda

 

 

OBSAH:

 

 

 

 

UKÁZKA Z TEXTU:

 

ÚVOD

 

   Pokusíme-li se získat odpověď na otázku – co znamená slovo jóga, můžeme dostat řadu různých vysvětlení. Příčinou je jednak skutečnost, že slovo jóga se překládá různým způsobem, ale také existence mnoha různých druhů jógy, jejichž metody a postupy jsou v některých případech značně odlišné, i když cíle mají shodné. Tento zdánlivý paradox lze přirovnat k situaci, kdy se člověk učí plavat. Výuka může být rozdílná, právě tak jako využívání různých pomůcek. Cíl však je stejný pro všechny metody – naučit člověka plavat. Cílem všech druhů jógy je pak poznání sebe sama. Jelikož lidská bytost i lidský život představuje velmi složité záležitosti, mohou být k dosažení vytčeného cíle použity různé cesty, metody i pomůcky.

   I když cíl jógy je jediný, může se realizovat v různých úrovních, odpovídajících struktuře lidské bytosti (v oblasti tělesné, duševní a duchovní). Záleží na zájmu a vyspělosti adepta, v které úrovni je schopen aplikovat principy jógy.

   Sebepoznávání v tělesné oblasti znamená v prvé řadě navázání hlubšího kontaktu s vlastním organismem. Dnešní člověk v tomto směru získává především teoretické informace anatomického charakteru. Ty mají jistě svůj význam, ale nezprostředkovávají zkušenost s vlastním tělem. Jóga vede člověka k probuzení vnímavosti a schopnosti prociťování dějů ve vlastním organismu. Naše pozornost je převážně zaměřena na venek. Výjimkou jsou především situace, kdy prožíváme nějakou tělesnou bolest nebo zdravotní problém. Jinak svému tělu nevěnujeme soustředěnou pozornost. Různé zdravotní kúry, kosmetické postupy či sportovní tréninky jsou sice zaměřeny na zkvalitňování či zkrášlování tělesné schránky, jejich působení má však ve velké míře charakter pouze zevního ovlivňování.

   Cestou jógy se člověk učí pronikat vědomím do vnitřního prostoru vlastního těla, kde může bezprostředně pozorovat nejrůznější stavy a pochody. Touto cestou se seznamuje s řečí svého těla, vysílajícího různé signály (i varovné), které člověk s pozorností orientovanou na venek často nedokáže dešifrovat nebo ani zachytit.

   Jóga nabízí pro tělesnou oblast nepřeberné množství cvičení, technik a postupů, určených ke zlepšení zdraví, pohyblivosti, pružnosti, udržení svěžesti, výkonnosti apod. Jako zlatá nit se však všemi metodami táhne snaha o vědomé provádění jakýchkoli cvičení. Slovo vědomé zde znamená pozornost soustředěnou do určité části těla či na určitý pohyb tak, aby žádné cvičení nemělo charakter pouhých mechanických pohybů. V běžných tělovýchovných aktivitách se často procvičují různé tělesné partie. Mysl člověka se však přitom zabývá záležitostmi velmi vzdálenými, které s daným cvičením vůbec nesouvisí. Pozornost je zaměřena mimo tělo a vnitřní prožitek je téměř nulový. Pokud bychom stejným způsobem praktikovali např. jógické polohy, nejednalo by se o praktikování jógy, i když by tělesné pozice tento charakter naznačovaly.

   Princip vědomého nebo se soustředěnou pozorností prováděného cvičení má vedle hlubšího poznávání vlastního těla ještě další významný aspekt. Ten představuje práci s životní energií, v józe nazývanou prána.

   I když se o životní energii v poslední době stále více hovoří, nemá většina lidí v tomto směru jasnou představu. Vyskytují se i jedinci odmítající existenci něčeho takového. Přitom veškeré děje ve vesmíru, v přírodě i světě lidí se mohou odehrávat jen díky určitým energiím, ať již působícím zjevně či skrytě. Bylo by tedy velkým paradoxem domnívat se, že životní projevy našeho organismu vznikají jen tak, samy od sebe, aniž by byly podloženy určitou energetickou aktivitou. Nakonec rozdíl mezi živým a mrtvým tělem spočívá právě v přítomnosti životní energie. Po anatomické stránce jsou obě těla stejná.

   Díky praxi jógy člověk není odkázán na hledání argumentů potvrzujících či vyvracejících existenci životní energie. Vlastní zkušeností se může přesvědčit, že tato energie v našem těle existuje a také o tom, že ji může vědomě využívat.

   K provádění cvičení se také jako významný aspekt jógické praxe pojí zásada nenásilnosti. Porovnáme-li tento požadavek opět s běžnými tělovýchovnými aktivitami, můžeme konstatovat velké rozdíly. V různých sportovních odvětvích je dnes běžné silové pojetí, při němž často dochází k přemáhání organismu až na hranice fyzického poškozování. Touha po výkonech a výsledcích je nadřazena požadavku rozumného nakládání s vlastním organismem. Jóga podobné přístupy nezná. Cvičení se provádí vždy nenásilně a nikdy ne za cenu bolesti. Tak se člověk pomalu učí poznávat přirozené hranice možností vlastního těla i jeho vnitřní potřebu určitých aktivit.

   Při snaze o hlubší poznávání tělesných projevů se nutně setkáme také s problematikou napětí na různých úrovních organismu. Ze všeobecného hlediska představuje napětí jeden z negativních aspektů dnešní doby (alespoň v oblastech západního způsobu života). Tělesné napětí je pak jen jakýmsi odzrcadlením tohoto obecného rysu. Nedostatečná schopnost komunikace s vlastním organismem, která zde již byla zmíněna, přináší i větší či menší neschopnost vnímání tělesného napětí. Různé tenze se kumulují v určitých částech těla často po dlouhou dobu, aniž by si to člověk uvědomoval. Výsledkem pak může být snížená pohyblivost a různé zdravotní či psychické potíže. Schopnost pronikat vědomím do vnitřního objemu těla, kterou adept jógy postupně získává a prohlubuje, umožňuje odhalování uvedených ložisek napětí, právě tak jako tělesných tenzí vyskytujících se při různých činnostech, aniž by však pro ně byly nezbytně potřebné. (Člověk si např. uvědomí, že pro vzpřímený sed na židli je nutné napětí určitých svalů, zároveň však může zjistit, že zcela zbytečně setrvává napětí i v jiných oblastech. Toto napětí není jenom zbytečné, ale představuje i jisté omezení proudění životní energie a přispívá také k vyššímu napětí v oblasti psychiky.)

   Lidský organismus představuje nesmírně složitý a dokonalý nástroj. Biliony buněk v něm spolupracují způsobem pro člověka nepředstavitelným v jeho celistvosti a hluboké moudrosti. Vnitřní samoléčebné a samoregulační mechanismy tvoří součást jeho přirozených funkcí. Ale právě zmíněné nežádoucí napětí blokuje tuto úžasnou schopnost naší vnitřní přírody, o níž se ne nadarmo říká – „Lékař léčí, příroda uzdravuje.“ Pokud člověk sníží vědomě přebytečné tělesné i psychické napětí, vytváří zároveň prostor pro plnější působení našeho vnitřního lékaře.

   Z uvedených a dalších důvodů je problematice uvolnění věnována neustále pozornost, která se projevuje i na různých stupních jógy.

 

 

   Na předchozích stranách jsme se zabývali některými aspekty sebepoznávání na tělesné úrovni. Člověk však není pouhým, byť obdivuhodným, tělesným organismem. Pro kvalitu života a způsob jeho prožívání je prvořadou složka duševní. Jejímu postavení také odpovídá pozornost věnovaná v józe otázce duševních pochodů. Tak jak průměrný člověk nemá valné znalosti o funkcích vlastního organismu, tak ještě méně ví o procesech a zákonitostech vlastní duše. Znalosti a zkušenosti z oblasti duševní jsou přitom doslova nedocenitelné při hodnocení celkové kvality lidského žití.

   Z hlediska zdravotního lze připomenout širokou paletu tzv. psychosomatických onemocnění, která mají původ právě v disharmonii duševní oblasti. Moderní medicína zařazuje do této kategorie stále větší počet zdravotních problémů, neboť se neustále prohlubují poznatky o souvislosti mezi tělesnou a duševní oblastí. Někteří autoři zařazují mezi psychosomatická onemocnění i některé infekční choroby, s vědomím, že tělo by choroboplodným zárodkům nepodlehlo, pokud by nejprve nedošlo k oslabení díky určité disharmonii psychiky.

   V tomto směru má skutečně klíč k mnoha onemocněním v rukou každý člověk sám za sebe, neboť prostředků k přirozenému pozitivnímu ovlivňování psychiky existuje celá řada.

   Duševní stav pro nás samozřejmě není důležitý jenom s ohledem na tělesné zdraví. Mohli bychom jistě uvést mnoho ryze duševních problémů, s nimiž má svoji negativní zkušenost nejeden z obyvatel dnešního tzv. civilizovaného světa. Ať již jsou to stresové situace nejrůznějšího druhu, nervozita, napětí, nesoustředěnost, potíže se spánkem, deprese, fobie nebo nedostatek duševní energie, nic z toho rozhodně nezlepšuje kvalitu našeho života. Přitom jóga nabízí velice účinné prostředky, jak podobným potížím předcházet nebo umenšovat či zcela odstraňovat jejich negativní následky. Předpokládá to postupné poznávání vlastní duševní složky i jejích zákonů, které lze následně vědomě využívat.

   Jednou ze základních metod používaných v józe je relaxace. K jejímu navození lze použít celou řadu technik se společným cílem – hluboké uvolnění a zklidnění. Vedle eliminace tělesného i psychického napětí, o níž jsme se již krátce zmínili, je třeba zdůraznit význam duševního zklidnění. Netrénovaná mysl průměrného člověka pracuje téměř nepřetržitě od rána do večera. Jedna myšlenka následuje druhou a tento stav považuje většina lidí za zcela přirozený. Nepřetržité řetězce myšlenek však vyvolávají zároveň větší či menší vnitřní neklid a neustále spotřebovávají naši mentální energii. Navíc bývá mysl těžko ovladatelná, což se často projevuje nedostatkem koncentrace, stálým vracením utkvělých myšlenek, nedostatečnou schopností regulovat vlastní myšlenky apod. Nejpozoruhodnější záležitostí je v tomto směru neschopnost převážné většiny lidí chod vlastní mysli zastavit.

   Z hlediska jógy je mysl považována za nástroj, který má člověk vědomě používat a tedy také ovládat. Jelikož je stav mysli určující pro kvalitu našeho života, jedná se v podstatě o jednu z nejdůležitějších záležitostí lidské existence.

   Lidé se v přístupu k vlastní mysli dopouštějí jednoho zásadního omylu v tom, že se s ní ztotožňují. Jinými slovy řečeno, považují svoje myšlenky za sebe sama, za své já. Přitom např. v bezesném spánku, ve stavu bezvědomí, v hypnóze či narkóze naše mysl přestává pracovat, ale přesto nepřestáváme existovat. Naše vědomí „já“ není nijak dotčeno tím, že jsme prošli stavem bezesného spánku, kdy jinak nepřetržitý sled myšlenek byl přerušen. Tyto a další příklady nás mohou přesvědčit o tom, že neexistuje rovnítko mezi naší myslí a naším já. Významnou skutečností, potvrzující tento fakt, je i schopnost si vlastní myšlenky uvědomovat a říkat: „Myslím na to a to.“ Pokud takový vnitřní postoj prožíváme, znamená to, že jsme někým odlišným od mysli, kterou můžeme pozorovat a hodnotit. Můžeme konstatovat, že podstata naší bytosti, naše pravé Já, se nalézá v oblasti za myslí. Nepřetržitý koloběh myšlenek nám však tuto skutečnost zastírá a neumožňuje, abychom si ji s dostatečnou intenzitou uvědomili.

   Mnoho problémů v lidském životě je způsobeno tím, že místo abychom byli pánem vlastní mysli, býváme až příliš často jejím otrokem. Nezvládnutá mysl dokáže člověka řádně potrápit, někdy doslova tyranizovat a v nejhorších případech způsobit až duševní choroby či zhroucení.

   Existuje tedy jistě řada velmi dobrých důvodů, které by měly vést člověka k většímu zájmu o principy činnosti vlastní mysli i ke snaze o její vědomé ovládání.

   V tomto směru se nabízí již zmíněná relaxace jako možnost nejprve uklidnění hladiny myšlenek a návazně také k jejich pozorování a žádoucímu ovlivňování. Jóga nabízí řadu prostředků k hlubšímu poznávání vlastní mentální složky. Ať již se jedná o techniky koncentrační, meditační či různé další, vždy lze jako základu pro jejich úspěšné praktikování využít zvládnuté relaxace. Vnitřní svět člověka netvoří samozřejmě pouze myšlenky. Významnou měrou jsou zde zastoupeny emoce, které je třeba také hlouběji poznat a postupně ovlivňovat žádoucím směrem. Prostřednictvím myšlenek a emocí reagujeme na vnější svět, ale také vytváříme vlastní představy, sny, touhy, obavy atd. Tuto sféru označujeme jako duševní oblast, kterou nemalou měrou ovlivňuje také podvědomí (o němž bude ještě zmínka později). Škála prostředků užívaných v józe pro ovlivňování duševní oblasti je velice bohatá a rozmanitá tak, aby každý mohl pro sebe nalézt takové techniky a postupy, které plně vyhovují jeho založení i dispozicím. Mimo duševní složky, charakterizované neustálým děním a změnami, je člověk nositelem také další oblasti, označované jako duchovní. Slovo duchovní v dnešním slovníku postrádá již hodně ze svého původního významu, neboť je převážně spojováno s činností různých církví a náboženských společností. Ve svém prvotním smyslu je však spojeno se základními atributy lidské bytosti. Člověk prožívá tisíce událostí a nevěnuje přitom pozornost události základní – své vlastní existenci. Jaká je sama podstata našeho života, proč jsme se zrodili do tohoto světa, jaký to má vše smysl? Odkud přijímáme životní energii, co je zdrojem naší inteligence, jaký je osud našeho vědomí po odložení fyzického těla? Tyto a další otázky spadají do duchovní oblasti a jóga nás nabádá, abychom odpovědi na ně nehledali pouze v moudrých knihách či u moudrých lidí, ale také sami v sobě. Prostřednictvím tzv. duchovních stupňů jógy je možné postupně zjistit (díky vlastním zkušenostem a poznatkům), že nejsme ani tělem ani myslí, ale někým, kdo tělo i mysl má používat jako své vlastní nástroje, místo toho, aby byl jejich otrokem (což je dnes bohužel běžné). Duchovní stupně jógy umožňují člověku, aby poznal sám v sobě podstatu života, aby otvíral studnici moudrosti a lásky ve svém nitru, aby poznal, kým ve skutečnosti je.

   Pro duchovní stupně jógy, ale i pro ty ostatní, je velice významným aspektem získávání poznatků prostřednictvím vlastní zkušenosti. Výchova a vzdělávání současného západního člověka jsou téměř výhradně založeny na přijímání cizích poznatků a zkušeností, a zároveň dochází k jakési inflaci hodnoty poznatků vlastních. Specializovaná pracoviště, týmy odborníků, počítačová centra neustále produkují údajně objektivní informace, v jejichž záplavě člověk nejen tone, ale zároveň získává i určitý pocit méněcennosti. Méněcennosti svých vlastních poznatků, nesrovnatelných s tím, co chrlí vědecko-technická mašinérie, která téměř všechno ví a všechno zná. Takováto sugesce, která je vštěpována do myslí milionů lidí, představuje vážné nebezpečí pro zdravý a přirozený vývoj lidské bytosti i lidského druhu. Přispívá totiž výrazně k nerovnováze mezi vnějším a vnitřním životem. Tato nerovnováha je již tak výrazná, neboť naše mysl je téměř výhradně zaměřena navenek. Neustále se zabývá něčím mimo sebe – něco poznává, pozoruje, získává, posuzuje atd., atd. Přitom je málokdy zaměřena do vlastního vnitřního prostředí, kde by také měla poznávat a učit se. Jelikož žijeme ve vnějším světě, potřebujeme i potřebnou míru znalostí o jeho zákonech, dějích a projevech. Pokud jsme však převážně orientováni tímto směrem, stáváme se jakousi povrchovou bytostí, která postrádá (a často ani nehledá) ukotvení sama v sobě. Čím více žijeme pouze na povrchu, tím více jsme náchylní podléhat vnějším vlivům až ke stavu příslovečné třtiny ve větru. V tomto smyslu jóga představuje cestu k alespoň relativní rovnováze mezi vnějším a vnitřním životem, k tomu, abychom podstatné životní hodnoty mohli čerpat sami ze sebe a abychom mohli ve větší míře přijímat zodpovědnost za vlastní život v nejširším slova smyslu. Již Marcus Aurelius říkal: „Pokud připustíme, že náš život má nějaký smysl, měli bychom se v prvé řadě snažit jej poznat.“ Tato snaha se zcela jistě bude míjet účinkem, pokud při ní opomeneme hledat odpověď sami v sobě.

 

 

 

ČÁST  I

 

SYSTÉMY JÓGY

 

 

   Jak již bylo uvedeno, existuje řada různých systémů jógy, které využívají někdy podobné, jindy odlišné prostředky k dosažení shodného cíle, jímž je sebepoznání. S ohledem na skutečnost, že jóga vznikla před tisíciletími ve zcela odlišných společenských a geografických podmínkách, je třeba citlivě vybírat, případně na základě hluboké zkušenosti transformovat její prvky tak, aby mohly být úspěšně využívány současným člověkem. Slepé kopírování a mechanické přijímání prostředků, které byly prospěšné pro člověka žijícího v Indii před několika staletími či tisíciletími, není zajisté vhodnou cestou. Z tohoto důvodu se nebudeme dále zabývat určitými specifickými druhy jógy, vyžadujícími pro praktikování např. dlouhodobý pobyt v izolovaném prostředí od vnějšího světa či jiné předpoklady, těžko splnitelné dnešním člověkem. Bohatství jógických prostředků a metod je naštěstí tak nesmírné, že umožňuje efektivní výběr vhodný pro dnešního člověka, žijícího v dnešních podmínkách. V tomto smyslu nelze opomenout tzv. osmistupňovou jógu, která může být základem současné praxe jógy. Jedná se o systém zahrnující prostředky pro oblast tělesnou, duševní i duchovní a umožňující tedy integrální působení na lidskou bytost. Osm stupňů tohoto systému tvoří následující složky:

 

1. Jama 2. Nijama 3. Ásana 4. Pránajáma

5. Pratjahara 6. Dharána 7. Dhjána 8. Samádhi

 

 

   První dva stupně – jama a nijama představují morální zásady, jimž je věnována pozornost v kapitole Morální kodex jógy. Třetí stupeň – ásana, je zaměřen na oblast tělesných cvičení. Ta jsou uvedena v druhé části této publikace spolu s popisem dechových technik, spadajících do stupně čtvrtého, označovaného jako pránajáma. Pátým stupněm je pratjahara, neboli stažení pozornosti od smyslových vjemů. Naše mysl neustále reaguje na podněty z vnějšku, přijímané prostřednictvím smyslových orgánů. Na tomto stupni jógy se člověk učí udržovat pozornost ve svém nitru, aniž by byla vyrušována vnějším děním. Taková schopnost může být velice úspěšně nacvičována v rámci relaxačních technik. Šestý stupeň, označovaný slovem dharána, představuje koncentraci, neboli schopnost soustředění myšlenek. Jeho realizací na kvalitativně vyšší úrovni je pak dhjána, neboli meditace, tvořící náplň stupně sedmého. Dovršením tohoto systému je pak samádhi – osmý stupeň, jehož naplnění představuje naprosté pročištění a ztišení mentální složky a poznávání duchovních aspektů vlastní existence.

   Všem čtyřem posledně jmenovaným stupňům je věnována pozornost v prakticky zaměřené (druhé) části této publikace.

   Mimo této osmidílné cesty existují i další druhy jógy, které lze úspěšně praktikovat v našich podmínkách. Je to např. bhaktijóga, džňánajóga a karmajóga, představující zároveň tři základní přístupy na cestě sebepoznávání.