 |
 |
|
|
OBSAH:
BRHADÁRANJAKÓPANIŠAD
ČHÁNDÓGJÓPANIŠAD
PRAŠNÓPANIŠAD
MUNDAKÓPANIŠAD
KATHÓPANIŠAD
MÁNDÚKJÓPANIŠAD |
TAITTIRÍJÓPANIŠAD
GÁRUDÓPANIŠAD
NÁRÁJANÓPANIŠAD
KÉNÓPANIŠAD
AITARIJÓPANIŠAD
IŠÓPANIŠAD |
UKÁZKA Z TEXTU:
ČHÁNDÓGJÓPANIŠAD
Čhándógjópanišad, nazvaná tak podle pěvce
Čhándóga, je vedle Brhadáranjakópanišady
největším a nejvýznamnějším výtvorem
upanišadového myšlení.
Na tomto místě je přeložena jen část uvedené
upanišady, především poučení o átmanu, které
bráhman Uddálakah Árunih uděluje
svému synu Švétakétuovi.
Na konci každého odstavce se v tomto poučení
opakuje slavná věta o mystickém bratrství všeho
tvorstva: „Z této neviditelné jemnosti povstává tento
svět, to je pravá podstata, to je tvé já,
to jsi ty, ó Švétakétu!“
Vskutku strhující je bezprostřednost, s jakou
je zde podán pojem tajemné, svrchované bytosti
a celá náplň božské podstaty. Velebně prostá
slova „tat tvam asi“ neboli „to jsi ty“ zní jako
dominanta všech upanišad.
BRAHMA A ÁTMAN
Všechen vesmír je vpravdě brahma. Brahma je počátek a konec všech věcí. Jemu vzdejte poctu v mlčení!
Člověk je vpravdě tvořen vírou. Jaká je jeho víra zde, takový bude člověk na onom světě. Nechť ve víře a v prozření se zhostí svého úkolu!
Existuje duch, jenž je život, světlo, pravda a široširý prostor. Obsahuje všeliké činy a všeliké žádosti, všeliké vůně i všeliké chuti. Objímá celý vesmír a ve svém srdci hostí mlčenlivou lásku k veškerenstvu.
Toť duch, jenž dlí v mém srdci a jenž je menší než zrnko rýže nebo zrnko ječmene nebo zrnko hořčičné nebo zrnko semencového zobu nebo klíček v zrnku semencového zobu. Toť átman, jenž dlí v mém srdci a jenž je větší než země, větší než obloha, větší než sama nebesa, větší než všechny tyto světy.
Obsahuje všeliké činy a všeliké žádosti, všeliké vůně a všeliké chuti. Objímá celý vesmír a ve svém srdci hostí mlčenlivou lásku k veškerenstvu. Toť onen duch, jenž dlí v mém srdci, toť brahma!
K němu přijdu, až vejdu na onen svět. A k němu přijde, kdo věří a nepochybuje. Tak pravil Šándilja, tak pravil Šándilja.
III, 14.
Jednou přišel Satjakáma k matce a řekl: „Matko, chtěl bych se stát duchovním žákem. Z jakého rodu pocházím?“
Matka odpověděla: „Nevím, dítě, z jakého rodu pocházíš. V mládí jsem byla chudá a sloužila jsem jako služebná mnohým pánům, a pak jsem měla tebe. I nevím, z jakého rodu pocházíš. Moje jméno je Džabálá a tvoje jméno je Satjakáma. Můžeš si tedy říkat Satjakáma Džábála.“
Jinoch odešel za Mistrem jménem Háridrumata Gautama a pravil: „Chtěl bych se učit svaté moudrosti. Smím přijít za tebou, Mistře?“
Mistr se jinocha otázal: „Z jakého rodu, synu, pocházíš?“
„Nevím, z jakého rodu pocházím,“ odpověděl Satjakáma, „tázal jsem se na to matky a matka mi řekla: ‚Nevím, dítě, z jakého rodu pocházíš. V mládí jsem byla chudá a sloužila jsem jako služebná mnohým pánům, a pak jsem měla tebe. I nevím, z jakého rodu pocházíš. Moje jméno je Džábálá a tvoje jméno je Satjakáma.‘ Jsem tedy Satjakáma Džábála, Mistře.“
A Mistr Gautama odpověděl: „Jsi bráhman, neboť ses neodchýlil od pravdy. Pojď, synu, přijmu tě za žáka.“
IV, 4.
Óm. Jednou žil jeden jinoch jménem Švétakétu Áruni. Jeho otec Uddálaka Áruni mu jednoho dne pravil: „Švétakétu, jdi a staň se duchovním žákem! V naší rodině není člena, jenž by si neosvojil znalost svatých véd a jenž by byl oslovován jako bráhman jen z pouhé zdvořilosti.“
I opustil jinoch otcovský dům ve věku dvanácti let a když se naučil védským zpěvům, vrátil se domů jako čtyřiadvacetiletý muž, velmi sebevědomý a velmi hrdý na své vědění.
Otec, povšimnuv si toho, pravil: „Synu Švétakétu, zdá se mi, že máš o sobě vysoké mínění. Soudíš, že jsi učený a jsi na to hrdý. Nuže, naučil ses onomu vědění, které slyší neslyšené, zbádá nezbádané a pozná nepoznané?“
„Jaké je to vědění, jak se pozná nepoznané, otče?“ tázal se Švétakétu.
„Právě tak jako se podle hrudky hlíny pozná všechna hlína, jelikož rozdíly jsou jen slova a podstatou je hlína, synu.
Právě tak jako se podle hrudky zlata pozná všechno zlato, jelikož rozdíly jsou jen slova a podstatou je zlato.
Právě tak jako se podle kusu železa pozná všechno železo, jelikož rozdíly jsou jen slova a podstatou je železo.“
Švétakétu odpověděl: „Moji ctihodní učitelé toto dojista nevěděli. Neboť kdyby to věděli, proč by mi to neřekli? Ještě dále mě poučuj, otče!“
„Budiž, synu.“
VI, 1.
„Přines mi tamhleten plod fíkovníku!“
„Zde je, otče.“
„Rozpůl jej!“
„Je rozpůlen, ctihodný.“
„Co v něm vidíš?“
„Zcela malá zrnka, ctihodný.“
„Rozpůl jedno zrno, synu!“
„Je rozpůleno, ctihodný.“
„Co zde vidíš?“
„Zhola nic, ctihodný.“
I pravil otec Švétakétuovi:
„Synu můj, právě z té jemnosti, kterou ty v zrnku již nevidíš, dojista vyrostl tento obrovitý strom. Věř mi, že z této neviditelné jemnosti povstává tento svět. To je pravá podstata, to je tvé já, to jsi ty, ó Švétakétu!“
„Ještě dále mě poučuj, můj předrahý otče!“
„Budiž, synu.“
VI, 12.
„Dej tuto sůl do vody a přijď za mnou opět zítra ráno!“
Švétakétu učinil, jak mu otec poručil a ten pravil na druhý den:
„Dones mi sůl, kterou jsi dal dle mé rady včera večer do vody!“
Švétakétu se díval do vody, ale sůl nemohl nalézt, neboť se ve vodě rozpustila.
I pravil otec:
„Ochutnej vodu z této strany! Jaká je?“
„Slaná.“
„Ochutnej z prostředka! Jaká je zde?“
„Slaná.“
„Ochutnej z druhé strany! Jaká je tam?“
„Slaná.“
„Podívej se ještě jednou, nenajdeš-li někde sůl a přijď pak za mnou!“
Švétakétu učinil, jak mu otec poručil a pak řekl:
„Sůl nikde nevidím. Vidím jen vodu.“
A otec odpověděl:
„Ano, právě tak jako nevidíš onu sůl, nepozoruješ ani pravou podstatu, a přece tato podstata je zde. Věř mi, že z této neviditelné jemnosti povstává tento svět, to je pravá podstata, to je tvé já, to jsi ty, ó Švétakétu!“
„Ještě dále mě poučuj, ctihodný!“
„Budiž, synu.“
VI, 13.
„Drahý, stejně jako muž, kterého lidé přivedli ze země gandhárské, zavázali mu oči a vypustili ho na poušti, bloudí k východu a západu, k severu a jihu, neboť byl přiveden a vypuštěn se zavázanýma očima. A kdyby mu pak někdo odvázal pásku z očí a řekl: „Tam leží Gandhársko, tam jdi,“ došel by tento člověk konečně do Gandhárska – stejně tak člověk, jenž došel poznání skrze učitele, ví: „V tomto světě budu bloudit, dokud nebudu vysvobozen. Pak vejdu do vlastního domova.“
„Z této neviditelné jemnosti povstává tento svět, to je pravá podstata, to je tvé skutečné já, to jsi ty, ó Švétakétu!“
VI, 14.
Je něco vyššího než myšlení?
Rozjímání je zajisté vyšší než myšlení. Sama země jako by spočívala v tichém rozjímání. A obloha, vody a hory jako by spočívaly v tichém rozjímání. Kdykoliv člověk dosahuje velikosti zde na zemi, plyne to vždy z rozjímání.
VII, 6.
Kde je tvorstvo, tam je i pokrok, kde není tvorstva, tam není ani pokroku. Poznej tvorstvo!
Kde je blaho, tam je i tvorstvo, kde není blaha, tam není ani tvorstva. Poznej blaho!
Kde je nekonečno, tam je i blaho. Blaho není v konečnu. Blaho je jen v nekonečnu. Poznej proto nekonečno!
V tomto světě je velký ten, kdo má dobytek a koně, slony a zlato, služebníky a ženy, půdu a domy. Leč tomu já neříkám velikost, neboť zde na zemi závisí jedno na druhém.
Nekonečno je nahoře i dole, na severu i na jihu, na východě i na západě. Nekonečno je všude. Nekonečno je celý vesmír.
Jsem sever i jih, východ i západ. Jsem celý nekonečný vesmír.
Átman je nahoře i dole, átman je sever a jih a východ a západ. Átman je celý vesmír.
Kdo toto poznává, kdo nalézá v átmanu, v duchu, lásku a radost, jednotu a blaho, stává se pánem sebe. Jeho svoboda je pak nekonečná.
Ale ti, kteří toto nechápou, stávají se služebníky jiných pánů, aniž docházejí vysvobození v jiných světech…
VII, 21-25.