 |
 |
|
|
OBSAH:
I. II. III. IV. V. VI. VII. VIII. IX. X. XI. XII. XIII. XIV. XV. XVI. |
Tajemství slova já – stupně jógy – myšlenky jako síla Fyzické tělo a vědomí já Emoce, myšlenky a vědomí já Čas jako produkt intelektu – věčná přítomnost – pojem nadčasovosti ve svatých písmech Intuice – inspirace – odkaz zasvěcenců Zodpovědnost za vlastní myšlenky – síla představivosti – ovládání emocí Cesta nábožensky nebo umělecky založeného člověka Čtyři složky lidské bytosti – hledání vlastní podstaty – podmínky pro meditaci Cesta intelektuálně založeného člověka Dech jako prostředek ovládání mysli Zraková koncentrace – hlubší soustředění – relaxace Srdce jako sídlo vědomí – vznik ega Zdroj vědomí – příčiny skutečného štěstí – pokora ega – působení Milosti Jednotný zdroj života – vnitřní odpoutanost – odevzdanost do vyšší vůle Projev vyšších sil v životě – důvěra v Nadjá Sebekázeň – celková očista – sexualita – strava – falešní učitelé – nebezpečí okultismu |
UKÁZKA Z TEXTU:
KAPITOLA I.
Málokdo si uvědomuje, že myšlenka „já“ je nejmocnější myšlenkou, která převládá v jeho vědomí. Neuvědomuje si však prakticky nikdy, že tato myšlenka je zahalena tajemstvím. Jen člověk, který začne uvažovat o pocitu své totožnosti a přemýšlet o sobě, dojde k poznání, že zná sebe sama méně než jiné věci na světě. Ten, který začne hlouběji uvažovat o svých životních zkušenostech, bude nemile překvapen poznáním, jak málo ví o svých vztazích k Životní síle, udržující tento vesmír. Bude překvapen svou neschopností pochopit sebe sama. I když si kriticky uvědomujeme, že v kosmické evoluci máme daleko k dokonalosti, je nutno přiznat, že ve složité lidské bytosti je zastoupena většina projevů, které nacházíme v jednodušších projevech života na zemi. Lze tedy soudit, že úspěšným rozřešením problému člověka získáme klíč k řešení otázky světa.
Dnešní pokročilá věda opustila pevnou základnu hmoty, času a prostoru minulého století a avantgarda vědců již poznává, že meze vědeckého zkoumání nebude možno překročit, pokud zkoumající nepřekročí stávající meze lidského vědomí. Uvědomování si pomíjivosti stavů, jež tvoří vesmír, jak analýzou zkušeností, tak bádáním filozofickým nebo vědeckým, často mnohé překvapí. Musíme připustit, že tento poznatek je živnou půdou udržující existenci různých náboženských směrů. Všechna náboženství, mnoho filozofických soustav, řada vědeckých směrů i tajných rituálů má svůj základ ve snaze člověka poznat své „já“. Přes všechno toto úsilí jen málokdo může pravdivě prohlásit: Pochopil jsem život. Drtivá část lidstva zaujala rezignovaně názor, že člověk nemůže překonat svoji duchovní nevědomost. Tato rezignace se mění časem v lenost a netečnost vůči duchovnímu aspektu života, tedy ve vlastnosti sotva hodné „nejinteligentnějšího a nejmocnějšího“ tvora na této zemi.
Člověk o sobě obvykle mnoho nepřemýšlí a ani toho o sobě mnoho neví. Ztotožňuje se v životě se svým tělem složeným z masa, krve a kostí. Předpokládá, že v mozku umístěném v hlavě tohoto organismu vzniká pochod myšlení, city a tužby, vedoucí k činům na hmotné úrovni. Souhrn toho všeho zahrnuje běžně člověk do pojmu vlastní osobnosti – svého já. Zamyslíme-li se nad uvedenou skutečností, poznáme s překvapením, že tento tak omezený pojem bývá dostatečný pro převážnou většinu lidí při veškerých úkonech běžného života. Pokud člověk nezačne o celé věci hlouběji uvažovat, může prožít celý život, aniž by co měnil na uvedeném popisu vlastní osobnosti. Přijměme na chvíli tuto představu o člověku a zvažme důsledky takového postoje.
Máme zde tvora složeného z fyzických látek, z chemických prvků adjustovaných v koženém obalu, a tyto zdánlivě neinteligentní látky jako uhlík, dusík, fosfor projevují živoucí princip a ….. složí „Nedokončenou“, výpočtem ověří princip relativity, nebo rozřeší problém rozbití atomu.
Není to podivné? Je tedy správné omezit se na tento pojem osobnosti? Dnešní věda, která toho tolik ví o jiných věcech, začíná teprve tápat v otázce životní síly, projevující se v každém člověku.
Vzpomínám v tomto směru na výrok sira Jeanse:
„Věda dala člověku vládu nad přírodou dříve, nežli získal vládu nad sebou. Pokud se jedná o vědomosti, stojí každá generace na ramenou svých předchůdců, pokud jde o znalosti o sobě, stojí obě generace na stejné půdě.“
Indové, kteří hluboce zkoumali zákony života dříve, než první evropský vědec začal přemýšlet, budovali svoje nauky na předpokladu existence univerzálního ducha, prostupujícího celý vesmír. Ujišťují, že lidský duch obsahuje ve svém základu zjevení, které hledá.
Evropan, přidržující se vědeckého způsobu myšlení, nechce přijmout nic za samozřejmý předpoklad. Může vyjít jen z nesporných základů vlastní existence. Často vyciťujeme, hlavně při pozorování přírody, že vyšší inteligence působí v pozadí všeho dění. Jelikož se však vymyká našemu vnímání, nechceme tyto dojmy přijmout jako východisko svého hledání.
Člověk nepochybuje o existenci své mysli. Život na ni klade příliš mnoho požadavků, než aby o ní pochybovat mohl. Nebere však v úvahu opětovné upozorňování, že nezná větší část své mysli a že právě tato část podstatně ovlivňuje jeho život (daleko více, než si uvědomujeme). Přesto věnuje dnešní člověk celé své úsilí zkoumáním, která snad drasticky změní náš život a tvářnost této planety. Nemá čas ani zájem věnovat přiměřenou část zkoumání vlastní mysli.
Popsaný postoj není naštěstí všeobecný. Existují jedinci snažící se poznat tajemství života a mysli. Taková snaha bývá obvykle vyvolána velikými životními krizemi, prohlubujícími opravdový zájem o duchovní aspekty života. Vede člověka buď k hledání útěchy v náboženské víře, nebo pochopení ve filozofii. Někdy však přivádí lidi i k podivným metodám magických kultů. Ať však volí lidé jakoukoliv cestu, jsou dříve nebo později postaveni tváří v tvář otázce vlastního jáství, které si žádá pochopení. Je rozumné nečekat, až životní utrpení dožene člověka ke zkoumání sama sebe, a přijmout sebezkoumání za jeden z hlavních motivů svého života.
Žijeme v době, kdy pokrok vědeckého zkoumání postavil materialismus do pozice zastaralého učení. Čas a prostor, tyto základní neměnné principy nedávné doby, byly prohlášeny za veličiny relativní. Pevný atom byl rozbit a hmota je přijímána jako forma energie. Materialista XIX. století ztratil svoji základnu. Začínáme si vysvětlovat nauky dávné Babylonie, Indie a Egypta ve výrazech současné vědy a shledáváme s překvapením, že moderní věda nám začíná říkat vědeckým způsobem totéž, co dávno zapomenutí lidé tlumočili slovy odpovídajícími jejich době. Není to tak dávno, kdy nám byl ve fyzice svět vysvětlován ve výrazech strojní mechaniky. Hmota byla přijímána jako souhrn pevných atomů, čas a prostor jako stálé hodnoty. Vesmír v tomto výkladu byl dokonale fungující stroj. Nebylo zde místo pro záhady. Co však zbylo v dnešní době z těchto vědeckých principů? Po úžasných objevech bylo nutno změnit základní představy o existenci vesmíru.
Občas někdo připustí, že je nutno dotazovat se života a pokusit se proniknout záhadou vlastního „já“. Je logické, že si položí otázku: Jak začít? Člověk, který hledá cesty k rozřešení tohoto problému, se setká dříve nebo později se starodávnými naukami, které znaly odpověď a které vypracovaly metody k osobnímu zažití vlastní podstaty. Tyto metody byly vhodné pro dobu, kdy vznikly, jsou však příliš vzdálené dnešní mentalitě i prostředí. Dávní indičtí jogínové, čínští mudrci, egyptští zasvěcenci i kněží starých Inků měli hluboké psychologické vědomosti a znali cesty k úžasným duchovním změnám. Z jejich potomků však praktikuje tuto cestu v její čistotě jen velmi málo jedinců. Pro obyvatele Západu ale nenadejdou lepší časy, pokud tyto dnes téměř zapomenuté postupy nepřijmou a nepoužijí je (transformovaně pro dnešek) ve svém životě. Vyjádření těchto pravd moderním způsobem je nanejvýš nutné, neboť starý způsob předávání je příliš vzdálený dnešní mentalitě člověka. Tlumočení musí však být provedeno tak, aby základy pravd nebyly porušeny, tedy pouze individualitou, která pronikla k jejich nejhlubší podstatě.