 |
 |
|
|
doteky vědy a náboženství
OBSAH:
Na prahu nového tisíciletí
Tajemství času
Iluze pevné hmoty
Záhada prázdného prostoru
Kosmický rozměr života
Hranice lidského poznání
Světlo budoucnosti
Obr. XIII.
Gigantická kolize skupin galaxií 1E 0657-556 je nejintenzivnějším známým energetickým jevem v kosmu od dob velkého třesku. Složený snímek zároveň potvrzuje existenci dlouho hledané „neviditelné“ hmoty.
UKÁZKA Z TEXTU:
Paradox současnosti
Pokud se dále jedná o naše běžně přijímané představy o čase, vyplývá z Einsteinových úvah a ze skutečnosti, že rychlost světla je konstantní, další překvapivý závěr. Pokud se vůči sobě pohybují dvě tělesa, nelze hovořit o tom, že určitý jev proběhl současně v jednom i druhém tělese. Naše představa o jednoduchém a jednoznačném stanovení určitého současného momentu v tomto směru také neobstojí. Pro ilustraci se používá následující příklad. Představme si prázdný železniční vagón jedoucí stálou rychlostí po rovné trati. Uprostřed vagónu je umístěn zdroj světla. V určitém okamžiku vydá záblesk a pozorovatel uvnitř vagónu může konstatovat, že světelný paprsek dospěl za stejnou dobu k přední i zadní stěně vagónu. Z jeho hlediska se tedy jedná o děje současné. Z hlediska pozorovatele, který stojí venku a nepohybuje se spolu s vagónem, však nastane situace jiná. Přední stěna vagónu vlastně před paprskem světla ujíždí a zadní stěna se mu stejnou rychlostí přibližuje. Proto paprsek dostihne dřív zadní stěnu a potom teprve stěnu přední. Kontakt světla se zadní a přední stěnou představuje z hlediska tohoto pozorovatele dvě časově posunuté události. To, co v prvním případě může člověk označit za dva současné jevy, se při pohledu druhého časově neshoduje. Relativita pojmu současnost představuje další trhlinu v našem běžném a samozřejmém pohledu na svět. U tohoto myšlenkového experimentu je nutno připomenout, že rychlost světelného paprsku se nezvyšuje ani nesnižuje s ohledem na pohyb vlaku.
Opustíme-li svět fyziky, který nám dnes teoreticky i experimentálně potvrzuje nezvratnou skutečnost, jakou je relativita času, můžeme se věnovat naší vlastní, bezprostřední zkušenosti, kterou v souvislosti s časem prožíváme. Dostáváme se tak na půdu, kde nejsme schopni pozorované jevy zaznamenat pomocí přesných čísel nebo předpovědět na základě teoretických výpočtů. I když z našich subjektivních pocitů nelze vytvářet objektivní závěry o relativitě času samotného, můžeme si připomenout, že naše vnímání času rozhodně punc relativity nese. Vedle fyzikálního času se někdy hovoří také o času biologickém a případně i psychologickém, který bere v úvahu subjektivní délku prožívání určitých situací. Do oblasti biologického času spadají různé biorytmy, které jsou vázány na určitou formu vnitřního času. Existuje také jeden velice důležitý projev živých organismů závislý na čase, který označujeme jako stárnutí. V tomto případě se často projevuje rozdíl mezi fyzickým časem a časem biologickým. Existují jedinci, kteří jakoby ve svém životě popírali chod času nebo alespoň plně neakceptovali jeho běžnou rychlost. U jiných naopak „zub času“ hlodá velice rychle. Biologický čas se zjevně rozchází s časem fyzikálním. Relativnost vnímání časových úseků známe důvěrně z běžných životních situací. Známe okamžiky napjatého čekání, kdy minuty mají zdánlivě délku hodin, a známe momenty příjemné pohody, kdy naopak celé hodiny pociťujeme jako pouhé minuty. Relativita času se objevuje nejen ve fyzikálních rovnicích, ale také v našich subjektivních pocitech a reakcích živých organismů.
Při hlubším pohledu se jako relativní ukazuje i tak jasný a samozřejmý pojem, jako je přítomnost. Běžně jsme si zvykli dělit čas na tři základní úseky – minulost, přítomnost a budoucnost. Jak již bylo uvedeno, z fyzikálních zákonů vyplývá, že chod času se může zastavit, a tudíž pojmy minulost, přítomnost a budoucnost splývají v jedno. Závěry soudobých fyziků nás tak mohou přiblížit významu záhadně znějících slov ze spisů starých alchymistů: „Je dost času na všechno, je čas na to, aby se časy spojily.“ Pokud pojem spojení časů budeme chápat jako splynutí minulosti, přítomnosti a budoucnosti, dostáváme se do roviny uvažování, která spojuje závěry moderní fyziky a staré vědy alchymistické. V tomto smyslu můžeme nalézat i další společné momenty mezi dnešními vědeckými poznatky a starými duchovními naukami. V mnoha duchovních textech lze nalézt poukaz na to, že čas je pouze relativní činitel v lidském životě a že člověk z běžné úrovně svého vědomí nechápe jeho pravou podstatu. Zajímavá je také zmínka ve staroindických spisech o takzvaném semeni času, které má údajně představovat nejkratší možný časový interval. S podobnou myšlenkou se můžeme setkat i v pracech některých fyziků, kteří uvažují o určitém nejmenším možném elementu času, dále již nedělitelném. Jeho délka by měla být vyjádřena nepatrným číslem, které má první platnou číslici až na čtyřicátém sedmém místě za desetinnou čárkou. Představa, že existuje nejkratší, dále nedělitelný časový interval, vytváří jeden z dalších paradoxů v našem chápání času. Z uvedených indicií můžeme usuzovat, že lidé se již v dávných dobách zabývali problematikou času, a že i zde můžeme hledat zdroj poučení, která jsou pro nás stále aktuální.
Vrátíme-li se ještě k problematice dělení času na minulost, přítomnost a budoucnost, může pro nás být velice zajímavá úvaha ing. J. Elgera, který se dlouhá léta zabýval naukou jógy i jinými duchovními systémy. Ve své úvaze vychází z uvedeného dělení času na tři části. Bez dlouhých úvah můžeme konstatovat, že minulost již neexistuje a dostává se tak mimo dosah naší bezprostřední zkušenosti. Podobně je mimo náš dosah i bezprostřední prožitek budoucnosti, neboť ta ještě neexistuje. K přímému vnímání a bezprostřednímu pozorování nám tedy zůstává pouze čas označovaný jako přítomnost. Jakým způsobem však přesně vymezit pojem přítomný čas? Jestliže jej označíme slůvkem nyní, již v průběhu jeho vyslovení to přestává být pravdou a mění se v minulost. Pokud například označíme přítomný čas jako dobu jedné vteřiny, zjistíme, že ani tento způsob neodpovídá skutečnosti. I v rámci jediné vteřiny můžeme totiž zaznamenat pohyb času, který i v tomto případě krátkého intervalu automaticky vytváří aspekt minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Můžeme se tedy rozhodnout zkrátit interval na polovinu, desetinu, setinu nebo jiný zlomek vteřiny. I v rámci takových krátkých intervalů však neustále dochází k pohybu času a v jeho důsledku opět k dělení na minulost, přítomnost a budoucnost. Dostáváme se tak do paradoxní situace; čím více se snažíme přesně vymezit nebo zachytit přítomný okamžik, tím více nám uniká a doslova se ztrácí pod rukama. Paradoxní také je, že z trojice minulost, přítomnost a budoucnost má pro nás punc reálné existence pouze přítomnost. Chceme-li však přítomnost jaksi „uchopit“, vymyká se naší snaze a nelze ji vtěsnat do časově vymezitelných hranic.
Z naší běžné zkušenosti můžeme konstatovat, že žít v čase znamená žít v přítomnosti. Z uvedeného hlediska se však přítomnost vymyká běžným časovým měřítkům a při hlubším pohledu jakoby mizí. V tomto okamžiku si můžeme znovu připomenout tvrzení starých duchovních nauk, že čas v podstatě neexistuje. Jeho vnímání je vázáno na neustálý mentální pohyb naší mysli, tedy na úroveň intelektu. V těchto naukách nacházíme také upozornění, že nad oblastí intelektu existují další jemnější dimenze, kde čas již nepůsobí. Ať již součást lidské bytosti, která náleží do této oblasti, nazýváme pojmem duše, duch, nadjá nebo jinak, jedná se o nejdůležitější složku lidského vědomí, která nepodléhá proměnám času a jejíž existence je tedy věčná. Jak již bylo dříve uvedeno, věčnost v tomto smyslu nesmíme chápat jako nesmírně dlouhý časový úsek. To by byla znovu pouze představa z dimenze času. Pojem věčnosti by měl být chápán jako jiná kvalita existence, jiná dimenze, kde čas neexistuje, a proto také žádné úvahy s ním spojené zde nemají opodstatnění. Pro lidské vědomí se tak otevírá sféra zcela odlišné kvality oproti běžné oblasti naší existence. Její bezprostřední prožitek však nelze získat na základě intelektuálních úvah či spekulací, ale cestou právě opačnou – zmlknutím naší vnější i vnitřní mnohomluvnosti, zastavením nekončících řetězů myšlenek, přání a představ. Zmlknutím celé lidské bytosti, která si pouze v nejhlubším klidu může uvědomit svoji vlastní bezčasovou podstatu.
V tomto smyslu si můžeme připomenout i výroky některých posvátných knih. Pokud se oprostíme od dětinské představy o nebi plném poletujících andělů s bílými křídly, můžeme lépe procítit význam slov Kristových: „Království nebeské je ve vás.“ Také biblický výraz „Jsem, který jsem“ nám může dát procítit nadčasový význam slova jsem a s ním i nadčasový význam přítomnosti. V Janově evangeliu můžeme číst: „Dřív nežli Abrahám byl, Já jsem.“ Na jiném místě Nového zákona doslova: „Již více nebude času.“ Kniha mrtvých ze starého Egypta nám připomíná: „Jsem včera, dnes i zítra – jsem Božská duše.“ Staroindické védy k tomu říkají: „To, co se vymyká času a prostoru, je Nejvyšší Duch.“ Také bible staré i dnešní Indie – Bhagavadgíta, se zabývá otázkou nadčasové existence například ve slovech: „Jsem nezrozený, jsem duše, která neumírá.“