 |
 |
|
|
OBSAH:
Předmluva
I. II. III. IV. V. VI. VII. VIII. IX. X. XI. |
Věčné a konečné zákony Zákon lásky Zákon životní síly Zákon podobnosti Zákon jednoty Zákon solidarity Zákon zrcadlení Zákon proměnlivosti Zákon příčiny a následku Zákon znovuzrození Poznámka |
UKÁZKA Z TEXTU:
Jelikož je lidské chápání ohraničeno úzkou vazbou k hmotným projevům, není jednoduché popsat duchovní realitu běžnými slovy. Pro neznámé duchovní projevy, jednoduše řečeno, neexistují odpovídající výrazy. V následujícím textu však budou nastíněny základní zákony života tak, aby jim pokud možno každý rozuměl a mohl podle nich případně přizpůsobit i své jednání. Pro existenci a vývoj jakékoli životní formy je třeba znát a respektovat základní zákonitosti, a to jak v oblasti hmotné, tak duchovní.
Pro vyspělé duchovní bytosti není obtížné pochopit a dodržovat Božské zákony, člověku však bývají často nesrozumitelné.
Duchovní bytosti nejsou zvyklé myslet a cítit v komplikovaných formách jako lidé, neboť Božské zákony jsou ve své podstatě jednoduché. Lze je přirovnat ke koberci utkanému z nesčíslných barevných vláken, která určitým způsobem propojena vytváří nádheru barevné harmonie. Pro pozemského člověka je obtížné rozeznat, odkud a kam jednotlivá vlákna vedou a jakou mají funkci. Při vytrvalé snaze a dobré vůli jim však postupně porozumí a stanou se oporou v jeho pozemském žití.
Platnost věčných Božských zákonů není ohraničena časem. Působení konečných zákonů je nutné pouze po dobu existence materiálních světů. Podobně vymizí i nutnost vyrovnat nevědomé skutky tehdy, když se člověk přesune do vyšší úrovně vědomí, kde již nebude Božské zákonitosti porušovat.
I když je působnost konečných zákonů pouze dočasná, jsou v přítomné době, podobně jako uvedená vlákna v koberci, částečně propojeny s „vlákny“ zákonů věčných. Navzájem se doplňují a vytvářejí rámec pro život na hmotné úrovni.
S propojením uvedených „vláken“ souvisí také skutečnost, že člověk je obyvatelem dvou světů. Světa hmotného, který všichni dobře znají z vlastní zkušenosti, a světa neviditelných energií, o jehož projevech má přesnější představu jen malá část dnešní populace.
Vědomé přemístění do jemnějšího světa, tzv. astrálního (nad ním se ještě nachází svět duchovní), ovládá pouze hrstka jedinců. Tato schopnost bývá někdy označována jako bilokace. Převážně se jedná o vyspělejší jedince, kteří se dobrovolně inkarnovali, aby pomohli lidstvu svým vlastním příkladem k rozšiřování duchovní pravdy a pochopení existence Boha. Jedním z těchto mála vyvolených byl také apoštol Jan. Podle svědectví Bible byl schopen odpoutání od fyzického těla. Na základě této schopnosti přijímal Božská sdělení z nadzemských sfér.
Zjevení svatého Jana Evangelisty, 1. kapitola 8: „Jsem alfa a omega, začátek a konec, ve mně je na věky sjednocena všechna síla a moc.“ Tak hovoří Bůh, tvůj Pán (volný překlad). Tato slova jsou svědectvím o existenci samotného Boha. Evangelista Jan je dokázal přijmout bilokací svého těla do vysoké duchovní sféry. Po návratu do hmotného těla zapsal s pomocí Božských pomocníků své prožitky, aby je předal lidstvu.
Kristus říká o Bohu: „Bůh je tvořivý Duch.“ Tento výrok se zrcadlí také v individualitě duchovních bytostí a má trvalou platnost. Bůh a Kristus tvoří věčně. Bůh je nejvyšší inteligence, láska, vůle, moc a zůstává v nejužším spojení s veškerým stvořením působením své vibrační síly. Ne všichni jsou schopni jeho přítomnost vycítit. Avšak i nevědomí jsou vlivem nekonečné Božské lásky, vyzařované ke všemu živému, zapojeni do logického celku univerza. Bůh tvoří jeho střed a udržuje jeho pohyb silou své absolutní a nezměnitelné vůle. Božské zákony nepodléhají změnám právě tak, jako je neproměnný Bůh. Jeho myšlenky vyzařované do univerza představují věčné zákony života. Podstatou všeho stvoření je Bůh jako nedělitelná trojice – duch, síla a prasvětlo, které je jeho hmotným obrazem. Vibracemi své síly prozářil Tvůrce prostory přestavující dnes životem pulzující univerzum.
Z těchto vibrací vznikla přitažlivost, z prasvětla životní síla, neboli ód, a z ducha vyšel samotný princip života. Tak došlo k odzrcadlení Nejvyšší Trojice a na základě její další transformace i ke vzniku prvotních čistých duchovních bytostí.
Tvůrčí Božská činnost pokračuje neustále. Přeplnění univerza však nemůže nastat, neboť na základě zákona jednoty proudí opět všechna stvoření zpět ke Stvořiteli.
Miliardy roků, čas, jenž zdaleka převyšuje lidskou představivost, vládl mezi prvotními bytostmi soulad, mír, harmonie a láska. Tvůrce pro jejich život stanovil tři základní principy:
I. Princip moudrosti – vedoucí duchovní bytosti k poznání působení Nejvyšší Tvůrčí Inteligence jako absolutního zdroje života. K poznání a respektování Božských zákonů i duchovnímu sebezdokonalování, k předávání pravd o existenci Nejvyšší Inteligence.
II. Princip duality – vyžadující vzájemnou věrnost bytostí stvořených jako duální dvojice.
III. Princip svobodné vůle – poskytuje duchovním bytostem volnost a možnost samostatného tvoření v rámci Božských zákonů.
Bůh stanovil pro život univerza absolutní zákony, které ani sám nemění a neporušuje. Avšak původní harmonie v životě prvotních duchovních bytostí byla mnohými jedinci porušena. Došlo k tomu z následujícího důvodu: Do prvotních bytostí byl Tvůrcem vložen nesmírný tvůrčí potenciál. Díky tomu se u nich v řadě případů rozšířila představa o vlastní rovnosti Bohu. Tuto tendenci doprovázela i snaha po absolutně samostatném tvoření mimo rámec daných Božských zákonů. Takový byl počátek domýšlivosti a pýchy některých duchovních bytostí. Část z nich se také odmítala podrobit vedení Krista, jenž byl určen jako jejich vůdčí bytost a často je varoval před nesprávnou činností. Vzhledem k přecenění vlastní inteligence a narůstající pýše docházelo postupně k dalšímu porušování Božských zákonitostí. Tak byl porušen také princip polarity, když každý z duální dvojice chtěl nadále tvořit zcela samostatně. Došlo k roztržení duální jednoty původně dvou doplňujících se jedinců. Rozdělením na dvě samostatné bytosti však ztratily většinu tvůrčí síly a nebyly již schopny realizovat to, co do nich bylo Stvořitelem vloženo.
Porušením zákona duality získávalo jejich fluidní tělo stále větší stupeň zhmotnění a ztrácelo tvůrčí potenciál v důsledku narušení vazby mezi dávající a přijímající složkou. Zůstala jim pouze schopnost dalšího zhmotňování již existujících stvoření, čímž dále porušovaly zákony bytí.
Aby pro tyto pokleslé bytosti existovala možnost návratu k původnímu čistému duchovnímu způsobu života, uvedl Tvůrce v činnost princip vyrovnání (karmický zákon), jenž jako jeden z tzv. konečných zákonů působí i v dnešní době a ovlivňuje také na Zemi zákonitě inkarnované jedince.
Vzdálením uvedených bytostí od těch, které si zachovaly původní čistotu, jednotu a sílu (tzv. mesiáši), se mezi oběma skupinami vytvořila obrovská „propast“. Kristus, nejvyšší z mesiášů, který nebyl stvořen jako duální bytost, se na základě svobodného rozhodnutí účastnil spolu s dalšími mesiáši působení v rámci zákona vyrovnání, ve snaze pomoci postiženým bytostem. Propast mezi oběma oblastmi se však i přes to nadále prohlubovala.
Bůh proto stvořil na základě nejvyššího tvůrčího principu a fluidní substance mesiášů spojovací článek mezi oběma protikladnými skupinami bytostí. Tímto mezičlánkem byly tzv. druhotné bytosti, označované také jako bytosti embryonální. Spolu s mesiáši měly za úkol zachytit pád protikladných bytostí a pomáhat jim k poznání vlastních omylů. Tak měla být otevřena cesta pro návrat protikladných bytostí k životu v rámci věčných zákonů.
Jedná se o tzv. druhou tvůrčí Božskou periodu. Z ní také pochází většina dnešního lidstva. Nesmírné množství embryonálních duálních bytostí podléhalo stejným zákonům jako mesiáši, pouze s tím rozdílem, že nepřijímaly informace přímo od samotného Tvůrce, ale zprostředkovaně pomocí vyšších duchovních bytostí – mesiášů.
Velká část těchto nově stvořených bytostí však opět podlehla působení protikladných sil a přestala respektovat Božské zákony. Kristus se inkarnoval na Zemi proto, aby pomohl všem zbavit se vlivu protikladných sil a hledat cestu k čistému duchovnímu způsobu života. Na základě zákona lásky a solidarity seznamoval lidstvo s nezkreslenou Božskou pravdou. I na Zemi zůstal věrný Božským zákonům, odolal svodům Lucifera, jako vůdčí bytosti protikladných sil. Svojí smrtí na kříži umožnil lidstvu návrat k vlastní Božské podstatě.
Uvedené skutečnosti můžeme ještě jednou stručně shrnout: Mnoho lidských bytostí bylo svedeno na scestí působením protikladných sil. Rozhodující při tom však vždy byla vlastní vůle člověka. Opakované skutky, konané v rozporu s Božskými zákony, přivedly člověka k dnešnímu způsobu pozemské existence, která představuje jeden z nejnižších vývojových stupňů.
To, co lidé označují jako život, je v podstatě pouze živoření spoutané duchovní bytosti. Ale i v tomto stadiu vývoje má být lidská duše vděčná za svůj život v hmotném těle, který je prostředkem umožňujícím návrat do duchovních oblastí. Jakmile člověk vyrovná své neblahé skutky, bude volný. K získání volnosti pomáhají člověku, v případě jeho dobré vůle, duchovní pomocníci, jejichž cílem je předávání duchovní pravdy. Pravdy, která člověka osvobozuje, pravdy, kterou nabízejí lidstvu všichni skuteční duchovní učitelé.