VNITŘNÍ SVOBODA

 

M. Mihulová – M. Svoboda

 

 

 

OBSAH:

 

 

UKÁZKA Z TEXTU:

 

VNITŘNÍ SVOBODA

 

   Každá lidská bytost ve větší či menší míře touží po svobodě. Příčiny své případné nesvobody spatřuje především v nejrůznějších omezeních, která do jejího života staví okolní svět. Otázku vlastní svobody tak chápe jako vnější záležitost a ve vnějším světě také hledá možnosti k její realizaci. Tento přístup v sobě zahrnuje část pravdy o našem životě, nikoli však pravdu celistvou.

   Při snaze o obhájení svobodného prostoru pro vlastní život bychom se měli především naučit rozlišovat mezi okolnostmi, které můžeme změnit, a těmi, které změnit nemůžeme. Jelikož žijeme ve světě dualismu, musíme s těmito projevy počítat a vyvíjet odpovídající aktivitu v případech, které poskytují možnost pozitivní změny. Střetáváme-li se s projevy, které pociťujeme jako omezující, ale zároveň nevidíme možnost změny, je třeba se s danou situací smířit. V opačném případě budeme pociťovat mentální zátěž či utrpení, aniž bychom mohli ve vnějším světě udělat cokoli pro jejich umenšení. Lidé se tak musí smířit např. s okolnostmi danými již jejich narozením. Přišli na svět v určité době, s určitou barvou pleti, prostřednictvím určitých rodičů, v těle s určitým pohlavím, s určitými tělesnými znaky atd. Někteří vcházejí do života s jistým handicapem, např. v podobě tělesného postižení, což samozřejmě představuje vyšší míru omezení. Podobných životních překážek či nezměnitelných okolností lze vyjmenovat celou řadu. Důležitější však je, že v okamžiku, kdy začneme uvažovat o jejich vlivu na lidský život a zabývat se otázkou smíření či nesmíření s jejich existencí, přecházíme v problematice lidské svobody na jinou úroveň. Tu představuje hlavní téma této knihy – vnitřní svoboda.

   K otázce vnitřní svobody je třeba poznamenat, že jejím významem v našem životě se můžeme zabývat v okamžiku, kdy si její existenci vůbec uvědomíme. Pokud si člověk její opačnou stránku, vnitřní nesvobodu, neuvědomuje, nebude samozřejmě podnikat nic pro změnu tohoto stavu. Nejprve je tedy nutné pochopit význam vnitřní svobody pro vlastní život, uvědomit si vnitřní překážky bránící jejímu uskutečnění i důsledky tohoto stavu. Teprve potom lze začít realizovat potřebné změny.

   Následující příklad nám může osvětlit velice jednoduše jeden ze základních aspektů vnitřní svobody i skutečnost, že v lidském vnímání a hodnocení určité situace dochází poměrně snadno k převrácení hodnot. Vezmeme-li za příklad zlozvyk kuřáka, můžeme jej klasifikovat ze dvou pohledů. Na jedné straně pohled člověka, jenž této náruživosti podléhá. Ve většině případů se domnívá, že se jedná o jeho svobodné rozhodnutí. V okamžiku, kdy je tento návyk okolím nějakým způsobem omezován, má pocit, že je omezována jeho svobodná vůle. Nahradíme-li tento osobní dojem objektivnějším pohledem, můžeme konstatovat, že je zde člověk, který je určitou vnitřní silou nutkán ke kouření, a tato síla je často mocnější než jeho případné rozhodnutí po určitou dobu nekouřit. Takový člověk je v podstatě otrokem uvedeného návyku (což představuje i určitou mentální sílu), svůj stav si ale ne vždy uvědomuje a naopak se domnívá, že v případech, kdy kouří, se projevuje  jeho svoboda. Pouze uvědomění si vlastní závislosti otvírá cestu k případnému osvobození. To je však pouze začátek cesty, která, jak řada odnavykajících si kuřáků jistě potvrzuje, nebývá jednoduchá a často ani krátká.

   Celý problém nelze samozřejmě uzavřít pouze uspokojivým či neuspokojivým výsledkem takové snahy. Sama jeho existence otvírá prostor pro další otázky a úvahy. Můžeme se např. ptát, jaká je to síla, která opakovaně přemáhá lidskou vůli, jak vzniká a jak působí, kde sídlí a koho to vlastně přemáhá? Za klíčovou lze považovat právě poslední otázku – kdo je oním já, které se pro něco rozhodne a vzápětí podléhá opačnému vlivu. Než se zamyslíme nad tímto problémem, měli bychom si připomenout, že podobných situací (jako v případě kuřáka) může člověk zažívat celou řadu a že ani zdaleka se nejedná vždy o problém takto zřetelný. Mimo oblast hmotnou, v níž se i kouření projevuje, působí člověk také v úrovni duševní. Tato oblast je mnohem jemnější, jevy zde probíhající méně zjevné a jejich motivace a následky subtilnější.

   Chceme-li se v celé problematice více orientovat, stojíme před základním problémem, kterým je hlubší analýza vlastní osobnosti. K tomu nejsou nutná náročná studia, ale především touha poznat lépe sebe sama a díky vlastním zkušenostem zjišťovat, jaké zákony vládnou v nitru naší bytosti.

   Již výraz, kterým člověk sám sebe označuje, neboli slůvko já, je velice zajímavý. Ač jej používají všichni lidé, nikdo jej nepoužije v žádném případě k označení jiné bytosti, ač jej používají lidé nejrozmanitějších vlastností, používají jej všichni shodně, ač je to jeden z nejpoužívanějších výrazů, málokdo přemýšlí o jeho hlubším významu. Řada lidí považuje tento výraz dokonce za natolik jednoznačný a srozumitelný, že nad ním není třeba vůbec přemýšlet. Lidé se také ve většině případů ztotožňují s velice povrchní charakteristikou, když říkají: já jsem František Procházka z Kolína, je mi 30 let, jsem učitelem hudby, otcem dvou dětí….. Všechny podobné pojmy však pouze vymezují lidskou osobnost ve vnějším prostorovém, časovém a společenském uspořádání, neříkají zhola nic o podstatě našeho já. Jiná charakteristika může mít hlubší zaměření, když např. říkáme, že někdo je chytrý, milý, prchlivý, přející, veselý, ustrašený atd. Opět se však jedná o popis vnějších projevů a hlubina, z níž tyto projevy pramení, zůstává neznámou.

   Přemýšlíme-li hlouběji o vlastní osobnosti, můžeme zjistit, že představuje jakýsi složený tvar obsahující naše vlastnosti, schopnosti, dispozice, zkušenosti, převzaté informace i nejrůznější společenské sugesce (získané od rodičů, vychovatelů, učitelů, přátel, spolupracovníků apod.). Patří sem jistě i naše touhy, přání, představy, obavy, ambice, vzpomínky, nejrůznější osobní pouta atd. Již na základě tohoto neúplného výčtu lze konstatovat, že lidská osobnost představuje velice složitou záležitost. Navíc se v ní často projevují rozporné, ba přímo protichůdné tendence. Jak je např. možné, že jeden a týž člověk se jednou projevuje např. jako starostlivý otec, a jindy jako hazardní hráč. Kdo z těchto dvou je jeho pravou osobností? Podobných proměn, i když nemusí být tak výrazné, lze uvést celou řadu. Některé z nich jsou podmíněny vnějšími okolnostmi, jiné dané během času, dochází k nim pod vlivem dalších lidí apod.

   V souvislosti s touto tematikou je třeba se také ptát, zda popsaný mentální útvar, označovaný jako lidská osobnost, představuje záležitost celistvou či úplnou a zda neexistují další méně známé či neprojevené složky lidské bytosti.

   Na následujících stranách jsou proto uvedeny odkazy lidí, kteří se touto tematikou zabývali v různých dobách, v různých zemích, a přesto docházeli k podobným, či dokonce shodným závěrům. Všichni upozorňují, že vedle popsané osobnosti existuje i složka další, převyšující ji svými kvalitami a stupněm vědomí a představující vlastně pravou podstatu lidské bytosti.

 

 

Odkazy moudrých

 

   „Nadjá je zahaleno ve zdánlivě nepřístupném a neproniknutelném mysteriu. Je to Senekův ‚posvátný duch přebývající v nás, pozorovatel a strážce všeho našeho zla i našeho dobra‘. Veškerá síla a veškerá inteligence přebývají v Nadjá. Zde je začátek, střed i konec veškeré moudrosti. V člověku existuje něco, co nemá osobní existenci, co je beze jména a bez tváře, kterou lze zkoumat. Je to Nadjá. To, co je v nás jako Nadjá, protože je Božské, je mimo čas a je věčné. V tomto duchovním Já můžeme nalézt původ života. Zde je koncentrována nejvyšší podstata bytí.“

P. Brunton

 

   „Spánek, snění a bdělý stav jsou pouhé jevy, které se objevují na Já, jež je samo neměnné a je stavem prostého vědomí. Může někdo někdy existovat odděleně od Já?

   Ego není reálné. Když je hledáme, zjišťujeme, že neexistuje.

   Vše, co máte udělat, je vzdát se připoutanosti k jiným věcem, jež jsou ne-Já. Pokud se člověk zřekne tohoto ztotožňování, zbude čisté vědomí, a to je Já.“

Ramana Mahariši

 

   „Láska musí být transformována tak, aby byla schopna zcela se ztotožnit s jinými bytostmi. Musí být schopna zcela rozpustit obyčejné já, tento blok egoismu, který nám v pozemské existenci pomáhá žít. Ponoří-li se potom člověk s touto stupňovanou silou lásky do duchovní dimenze, vystoupí mu vstříc jeho pravé Já.“

R. Steiner

 

   Kde můžeš spatřit Boha? Pouze tam, kde není přítomno ego. Ztotožňuj se s všepronikajícím duchem a dosáhneš nesmrtelnosti. To je tajemství věčného života. Boží přítomnost způsobí rozplynutí závoje ‚já‘, Božská láska se projeví a věčná blaženost vplyne do nitra.“

Svámí Šivananda

 

   „Jako oheň, ač jediný v své podstatě, plá mnohotvarým plamenem ve všech věcech, které hoří, tak i jediný Átman, jediná prapodstata vší tvorby, žije mnohotvarým životem ve všech žijících věcech. Átman je ve všem, a je také zároveň stranou všeho.

   Jako slunce, které je okem světa, není poskvrněno pozemskou nečistotou, jež vidí naše smrtelné oči, tak ani Átman, pronikající všemi věcmi, není potřísněn zlem, jež vládne ve světě lidí.

   Je jen jeden vládce, jeden duch, jenž tkví ve všech věcech a jenž proniká svou jednotou mnohost věcí. Jedině ti, kteří zří Átmana ve své duši, dojdou věčné blaženosti.“

Kathópanišad

 

   „Mysli, které se zjevují na Zemi jako různá Já, vznikají z absolutního Já Jsem (Puruša).“

Pataňdžali

 

   „Jsem tvá vnitřní podstata, duch, oživující příčina všeho života, všech živých věcí viditelných i neviditelných: není nic, co by bylo mrtvé, protože Já jsem vším, co existuje. Já jsem nekonečný a bezmezný, univerzum je mým tělem, veškerá inteligence, jež se v něm projevuje, vyvěrá z mé mysli, veškerá láska prýští z mého srdce, veškerá síla zde působící je pouze mou vůlí a činností.

   Ale Já nejsem tvoje lidská mysl ani její syn, intelekt. To jsou pouze projevy tvé podstaty, jako jsem Já projevem své podstaty, jsou pouze obdobami tvé lidské osobnosti, tak jako ty jsi obdobou mé božské neosobnosti.“

A. Grane

 

   „Měl bys zřít Átman, Nerozdělitelné a Nekonečné Já, osvobozené od všech omezujících vedlejších vlastností, jako je tělo, smysly, prána, manas a egoismus – jedná se jen o vytvořené elementy tvé vlastní nevědomosti, ty bys měl být jako neomezená obloha.“

Šrí Šankara

 

    „Nikdy se nepřiblížíme nejvznešenějšímu tajemství všech pramenů tolik jako v poznání vlastního bytostného Já, o němž se mylně domníváme, že už ho známe. Hlubiny kosmu však známe více než hlubiny svého vlastního bytostného Já, kde můžeme téměř bezprostředně naslouchat tvůrčímu bytí a vznikání.“

C. G. Jung

 

   „Vědomí Pravdy nacházející přirozenost připravenou k vývoji do ní musí sestoupit a umožnit v ní osvobození supramentálního principu, musí tak být vytvořena supramentální bytost jako první nezastřené projevení pravdy Já a Ducha v hmotném vesmíru.“

Aurobindo

 

   „Svět rozmanitosti, který nás obklopuje, je v podstatě pouze záležitostí našich smyslů a intelektu. Věřím, že člověk vlastní i další nástroje poznání, které umožní nahlédnout za hranice protikladů a dotknout se alespoň hranic světa příčin. Světa dokonalých zákonů, jejichž odlesk pozorujeme v přírodě a kosmu.“

A. Einstein

 

   „Naším skutečným Já je duchovní princip, jenž lze označit jako vnitřní božství, které je nesmrtelné a nezničitelné. Pokud se k němu obracíme, povede nás životem, poskytne nám ochranu i naději.

   Soulad mezi osobností člověka a jeho vnitřním duchovním principem. Takový soulad přináší radost, štěstí, vnitřní mír i zdraví. Pokud člověk sejde z této cesty, vzniká vnitřní konflikt (zdroj všeho lidského utrpení). Není proto důležité, zda člověk žije jako chudák či boháč, panovník či metař. Pokud žije v souladu se svým vnitřním božstvím, je vše, jak má být.“

E. Bach

 

   „Písmo učí, že existuje vnější člověk a kromě něho vnitřní člověk. K zevnímu člověku náležejí ony věci, které sice závisí na duši, avšak jsou spojeny s tělem a s ním smíchány, a též spolupůsobící funkce různých částí jako oka, ucha, jazyka, ruky a podobně. To vše nazývá Písmo starým člověkem, pozemským, zevním člověkem, nepřítelem, sluhou. V nás však přebývá jiný, vnitřní člověk. Toho nazývá Písmo novým člověkem, nebeským člověkem, mladíkem, přítelem, vznešeným.“

Mistr Eckhart

 

   „Ego člověka je májá sama o sobě. Je závojem, který cloní světlo. Rozplynutím ‚já‘ opravdu všechny potíže přestávají. Když milostí Pána člověk jednou získá poznání, že není konajícím, pak se zajisté stane džívánmuktou, tj. tím, který je osvobozen již za živa, a překonává veškerý strach.“

Šrí Rámakršna

 

     

   „Věčné Vědomí dlí v tomto duchu a věz, že v tomto těle je zhaleno jako svědek, vůdce, udržovatel, jako To, jež vše zná, To, které je Nejvyšším Pánem a Svrchovaným Bytím.“

Bhagavadgíta